Proč má rok v Kroměříži třináct měsíců

Uherskohradišťský malíř Tomáš Měšťánek mě loni v létě poprosil, jestli bych mu jednou nechtěl pomoct s výstavou. Tak k tomu nyní došlo. Jmenuje se v Můj život v Česku a od minulého pátku je k vidění v Muzeu Kroměřížska, jež se nachází kde jinde než v Kroměříži. Pana Měšťánka znám od roku 2003, kdy měl výstavu v pražské Nové síni; od té doby mě nepřestávají fascinovat nejen jeho divoce expresivní malby, ale taky jeho zarputilost, s níž se v Hradišti neustále vrhá proti svým plátnům, aby do nich něco zatnul, ačkoli se dnes malba a zvlášť ta figurální mezi výtvarnými hlavouny nespravedlivě těší nevalné pověsti. Do expozice jsme vybrali 59 obrazů včetně reprodukovaného Vajglisty.

Měšťánek po svém navazuje na českou grotesku, ale jeho pohled je ještě o něco ironičtější. Když se často vrací k Donu Quijotovi, je to tím, že mu nejen jeho vlastní, ale obecně lidské pinožení na světě připadá tak úsměvné, až je to někdy k pláči. Na vernisáži se ovšem neplakalo, protože Tomáš Měšťánek je nejen vynikající malíř, ale taky společník. Protože jsme si povídali hned vedle Památníku Maxe Švabinského, přivedlo ho to k zamyšlení, jak mohl jeho předchůdce vydržet svou genialitu téměř osmdesát let, které byly Švabinskému od jeho první výstavy až do smrti vymezeny k malování: „Já naštěstí geniální nejsem a strašit tu takhle dlouho taky nebudu.“

Když člověk vyrazí z Měšťánkovy výstavy právě do Švabinského památníku, musí nutně projít kolem Časových astronomických hodin, které v roce 1929 vyrobil přerovský bednář Jan Linduška. Časostroj má osm ciferníků pro čas v různých městech, které leží v jiném pásmu než „normální čas v Kroměříži“. Otázkou ovšem je, proč zde najdeme samostatné ciferníky i pro Řím, Paříž a Hamburk, které jak známo mají čas naprosto shodný. Ona je tahle dvoumetrová bedna vůbec záhadná, prý se dá natáhnout, pak ale po pár hodinách zkolabuje, protože stroj všechny ty ukazatele prostě neutáhne.

Třeba půvabně „digitalizovaný“ centrální čas, který se ukazuje na číslicích vyskakujících v oknech namalované myslivny úplně nahoře přístroje - nebo naopak úplně dole „celoroční kalendář“, který má kupodivu třináct měsíců. Ten nadstavbový se jmenuje marsinec a Linduška ho vymyslel, aby tak mohly mít všechny ostatní měsíce stejný počet dnů, který stanovil na osmadvacet. Nebyl to špatný nápad, měli bychom v tom aspoň větší pořádek.

Památník Maxe Švabinského o patro výš je moc pěkná expozice. Pro muzeum ji vytvořila Jana Orlíková, autorka Švabinského velké retrospektivy, která proběhla před šestnácti lety (to to utíká) ve Valdštejnské jízdárně. V Kroměříži se nachází z logických důvodů, právě zde se Max 17. září 1873 narodil; tehdy se mu říkalo Maxmilian Theodor Jan. To poslední po tatínkovi, který se k němu ovšem neznal, neboť byl počat nemanželsky. V Kroměříži měl také první výstavu, když mu v pouhých deseti lékárník Brady ve své výloze prezentoval pérovou kopii rytiny Eduarda Engertha Zajetí dětí Manfredových po bitvě u Beneventu.

Což je pěkná kompozice, na které malé princátko na zbrojnoše statečně vytahuje z pochvy kordík, zatímco ho maminka Helena hladí po vlasech. Reprodukovaný výřez Aktu s červeným šátkem pochází z roku 1895, kdy už žil Švabinský v Praze, aby studoval AVU. Ve stejném roce se tu seznámil s Elou Vejrychovou, která se později stala jeho ženou, než ji posléze vystřídal její sestrou Annou. V Kroměříži byl sice Švabinský naposledy v roce 1933, kdy tu slavil šedesátiny, nicméně nezapomněli tu na něj ani po roce 1962, kdy zástupci města vyrazili na pražský Vyšehrad na jeho pohřeb.

Já druhý den vyrazil do kroměřížské zámecké obrazárny. Ne že by byla otevřená, sezona začíná až prvního dubna. Ale hodní lidé na zámku mě do ní vpustili, neboť jsem si nechtěl nechat ujít Tizianův obraz Apollón a Marsyas. Premiérově jsem ho viděl před pěti lety v Olomouci na velké výstavě, kterou si Muzeum umění - pod které spadá i Arcidiecézní muzeum spravující Tiziana - připomínalo šedesát let od založení. Loni obraz výjimečně putoval do Spojených států, aby se tu z něj těšili návštěvníci Metropolitního muzea na výstavě Unfinished: Thoughts Left Visible. Dlouho se totiž spekulovalo, že je Apollón i s Marsyasem nedokončený, teď už jsou historici umění spíš přesvědčení, že benátský mistr dílo do svého klasického finiše nedotáhl záměrně a takhle mu to z neznámého důvodu stačilo.

Do Olomouce se plátno dostalo v roce 1673, kdy ho biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna koupil spolu s dalšími několika sty obrazy. Což mi připomíná, že už jsem dlouho neslyšel, že by tu nějaký biskup dneska kupoval obrazy. Ale třeba o tom jen nevíme. Kromě Tiziana každopádně v Olomouci mají i geniální dvojportrét Karla I. a jeho manželky Nehrietty Marie od van Dycka, který loni rovněž putoval do New Yorku na výstavu Van Dyck: The Anatomy of Portraiture. To jen abyste věděli, jak jsme vlastně světoví. Obrazárna se otevírá už za dva týdny, tak si ji nenechte ujít. Prý do ní chodí ročně jen nějaké čtyři tisíce návštěvníků - a to světově fakt nezní.