Perfume Genius: Amerika není jen starý heterosexuální běloch
Hudebník Mike Hadreas poprvé vystoupí v České republice
Od pětatřicetiletého Mikea Hadrease známého pod pseudonymem Perfume Genius si publikum zvyklo na nahrávky plné dramatu a rozervanosti. Odlišnost a sexuální orientace způsobila, že vyrostl v rodném Seattlu jako outsider a stal se terčem brutální šikany. Ovlivnil ho alkoholismus v rodině, později se sám nevyhnul drogové závislosti. Se všemi těmito traumaty se Hadreas vyrovnává na svých albech, jež ovlivnila i náladovost deštivého Seattlu.
Na nejnovější nahrávce No Shape plné velkolepých melodií a smyčcových aranží se nicméně snaží přijít na to, jak naložit s nově nalezeným štěstím a blízkostí životního partnera. A přestože pravidelné návštěvy kostela mu v dětství nijak neučarovaly, nachází si i vlastní cestu ke spiritualitě. Zároveň tu ukazuje zdvižený prostředníček všem, kteří mu v minulosti způsobili příkoří. Novou desku - na které se podle Guardianu představuje jeho talent v plné síle - představí zpěvák 15. srpna při své prvním pražském koncertu ve smíchovské MeetFactory.
Všechna vaše alba dokumentují jisté životní etapy. Nestrhává vás potom zpátky neustálé připomínání pocitů, které už jste překonal?
Ne tak úplně. Dříve jsem měl pocit, že já na koncertech projevuji emoce a lidé se na to jen dívají. Teď to beru spíš jako sdílenou věc, a to vše hodně usnadňuje.
Hodně úspěšných lidí mělo těžké dětství a dospívání. Je v tom nějaké propojení?
Myslím, že kdo nespadl na dno, nemůže dosáhnout ani opaku. Nepoznal bych, jak dobré všechno je, dokud jsem nezažil to špatné - a nevěřím nikomu, kdo měl během dospívání jen pozitivní zkušenosti. Pokud byl někdo na střední škole populární, pravděpodobně to není člověk, v jehož okolí se chci pohybovat (smích). Mám pocit, že většina umělců se cítí být na okraji. A to vše zesílí v momentu dospívání; jsou to roky nekonečného stěžování a smutku, ale zároveň i jisté pýchy. Vlastně nevím, jestli mě tenhle pocit někdy opustil, i když bych si to přál. Bylo to před dvaceti lety a byly to divné časy.
Přestává se už americká společnost bát rozdílností?
V některých ohledech ano. Občas cítím, že žiji ve velké komunitě, která je „na opačném břehu“, bojuje proti Trumpovi a podobně, což je povzbudivé. Jenže smutné na tom zároveň je, že bojujeme proti něčemu tak hroznému. Ne že by tu rasismus a homofobie nikdy nebyly, ale nyní mají konkrétní tvář. Věci se obracejí zpátky, oficiální cestou se mění k horšímu.
Cítíte tedy změnu atmosféry ve Spojených státech po tom, co se prezidentem stal muž, jehož „proslavily“ homofobní, rasistické a sexistické výroky?
Rozhodně. Trump prezident byla děsivá představa, která se stala realitou. A je to čím dál tím horší. V jednu chvíli si člověk myslí, že společnost jde kupředu, jenže u moci pořád sedí ti staří bílí heterosexuální muži.
Některé státy jako Severní Karolína stále diskriminují LGBT komunitu. Bruce Springsteen a mnoho dalších umělců zde loni zrušilo koncerty na protest proti tzv. bathroom bill – zákonu nařizujícímu transgender osobám, že musí navštěvovat dámské či pánské WC podle svého původního pohlaví. Myslíte si, že anti-LGBT zákony pochází z hlav úředníků nebo mají podporu veřejnosti?
Pravda je, že veškerou politickou moc mají staří heterosexuální běloši. Je nechutné, že mohou rozhodovat za všechny ostatní, protože Amerika není starý heterosexuální běloch. Na druhou stranu je tu mnoho lidí, kteří smýšlejí podobně jako oni: kteří si myslí, že mají právo rozhodovat, jak by ostatní měli nakládat se svým tělem. Není to tedy jen mentalita převládající v politice – v USA existuje velká konzervativní a nábožensky založená část populace. Možná ne ve velkých městech, ale je tu.
Hodně umělců se dnes angažuje v politice. Je to směr, kterým byste také chtěl jít?
Kdybych v tom byl dobrý, tak ano. Ale když se snažím napsat politický song, nedopadne to dobře. Myslím, že mi jde mnohem lépe začít osobní zkušeností, a ta se případně promění v něco politického. I moje nejvlídnější písně vlastně obsahují nádech protestu.
Často mluvíte o spiritualitě, zároveň jsou vám tradiční náboženství cizí. Jednou jste řekl, že píseň Otherside je „sbírkou malých modliteb“ – vytvořil jste si na desce No Shape vlastní náboženství?
V podstatě ano. Vybírám si věci, které pro mě mají smysl, a cítím se díky nim lépe. Náboženství už neberu jako něco, čeho bych se měl bát, ale naopak něco, čeho mohu být součástí, i když si ho vlastně vytvářím sám.
No Shape je mimo jiné i album o nově nabytém sebevědomí. Je něco, čeho se stále bojíte?
Pořád. Jsem stydlivý, ale z nějakého důvodu veškerá zdrženlivost zmizí, když vystupuji. Na pódiu se svlékám, dívám se lidem do očí a všechno je mi jedno. Nevím, čím to je, ale s hudbou mizí i varovné hlasy v mé hlavě. Tedy ne že by tam nebyly, jen jim v tu chvíli nenaslouchám.
O písni Wreath jste řekl: „Ujistil jsem se, že má refrén a přechod – všechny ty věci, které jsem nikdy nedělal, protože mi připadaly jako práce.“ Svazují vás konvence při skládání písní?
Dříve jsem si myslel, že hudba musí vycházet jen ze syrového pocitu, aby mohla být upřímná. Dnes si uvědomuji, že můžu víc taktizovat. Jedna z věcí, kterou jsem se v téhle souvislosti při skládání nového alba naučil, byla ta, jak udržet všechny části svého mozku v rovnováze - aby proti sobě nebojovaly.
Váš partner, se kterým jste i na turné, se věnuje klasické hudbě. Jaký to má na vaši tvorbu vliv?
Přes ono zmíněné taktizování jsem pořád tak trochu hippie: když skládám hudbu, vycházím z pocitů a tónů. Někdy přijde a řekne, že tahle melodie nedává smysl. Když se mi líbí, nechám ji, jak je, ale občas má pravdu.
Odkud vychází inspirace pro estetiku vašich videoklipů, ve kterých se často objevujete výrazně nalíčený, v blyštivém retro oblečení a snových kulisách?
Hlavně z písní samých – podle toho, jakou mají náladu a texty. Přemýšlím, do jakého světa by zapadly, a poté na tom spolupracuji s režisérem. Jde jen o to, jestli je nápad realizovatelný – kdyby bylo po mém, z každého videoklipu by se stal hodinu a půl dlouhý sci-fi film (smích).
Seattle má specifickou hudební historii. Ovlivnily vás některé tamní scény nebo město samo?
Přestože jsem byl mladý, abych naplno prožil grungeovou éru, protože Kurt Cobain zemřel, když mi bylo dvanáct, pořád je součástí zdejší atmosféry. A pokud jde o Seattle sám – se životem ve městě, ve kterém stále prší, souvisí spousta věcí. Myslím třeba, že to nutí lidi více přemýšlet a možná také díky tomu víc z nich vezme do ruky kytaru. Každopádně se mi líbí, jak je severozápad Spojených států krásný a zelený, ale zároveň šedý a ponurý, určitým způsobem i strašidelný. Poskytuje mi pro skládání hudby přesně takovou náladu, kterou hledám.
V srpnu poprvé přijedete do České republiky. Co vám přináší koncertování po celém světě?
Bez hudby bych se nikdy nepodíval za hranice země. Cestování je jedna z nejlepších věcí na turné - přestávám se tolik zaměřovat sám na sebe, uvědomím si, jak já i Amerika umíme být sebestřední.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].