Úvodem aktuální víkendová pozvánka: ve vršovickém Kině Pilotů v pátek a sobotu proběhne poprvé filmový festival Antropofest. Celkově tedy poosmé, ale ve Vršovicích premiérově. Za rozumnou cenu tu bude k vidění osmnáct snímků z cest antropologů po Guineji, Rusku, Nepálu, Iráku či Iránu. Hodně slibně vypadá třeba titul Sacred Water. Natočil ho Olivier Jourdain, jehož hlavním tématem je subsaharská Afrika, kam jezdí už patnáct let. V tomhle snímku se podíval na tabuizované téma ženské sexuality ve Rwandě.
„Pokud jste si Afriku asociovali jen s AIDS, chybějící antikoncepcí, ženskou obřízkou a potlačováním ženských práv, pak tenhle film vás vyvede z omylu,“ psalo se o snímku, když byl loni promítán na dokumentárním festivalu v Lipsku. Kdo má rád nejen antropologii, ale i pivo, tomu organizátoři slibují minimálně dva sudy.
Pražský život minulý týden obohatily hned dvě pozoruhodné výstavy. V holešovické Trafo Gallery se ve čtvrtek otevřel projekt Život je bolestný a přináší zklamání. Kurátor Otto M. Urban ho sem přenesl z Galerie města Plzně, kde jeho výběr autorů ovlivněných dílem H.P. Lovecrafta viděli už loni. Lovecrafta jsem osobně hodně prožíval v nějakých osmnácti a těší mě, že tohohle spisovatele, který mně mimo jiné objevil slovo makabrózní, prožívají malíři či sochaři i dnes. Třeba Richard Stipl, který tu vystavuje Pentagram složený z vlastních autoportrétů. Opět mě taky potěšil Jakub Gajdošík: poprvé jsem si ho všimnul v létě na výstavě diplomantů AVU ve Veletržním paláci (mimochodem ji kurátoroval taky Otto Urban) a tady mi havířovský rodák znovu dokázal, že by se z něj mohla stát nepřehlédnutelná figura české malby; jestli jí už možná není. V Trafačce vystavuje sérii fotografií ze 40. a 70. let, které ručně koloroval do tak ďábelských kompozic, že by to snad vyděsilo (a každopádně potěšilo) i Lovecrafta.
Ve stejný den začala výstava Františka Matouška Blue Jeans v Galerii Václava Špály na Národní třídě. Jeho obrazy malované na vypáranou riflovinu mám rád už hodně dlouho, dokonce jsem mu před sedmi lety napsal cosi milého do katalogu k jeho výstavě v DOXu. Jmenovala se de Nimes - a právě takhle se bude napříště Franta umělecky jmenovat, jak slibuje. Francis de Nim. To ale není jediná zásadní změna. Až doteď maloval na vnitřní stranu rifloviny, ve Špálovce poprvé ukazuje obrazy malované na stranu lícovou. Čili malby vypadají jako vaše obnošené džíny. Jsou tu obří portréty dívek v pubertálním věku, zvlášť ta reprodukovaná v titulu téhle kavárny působí neodolatelně zasněně; však už si ji do sbírky koupil Václav Dejčmar. Nicméně ještě víc se mi pod kůži dostaly jeho krajiny: mnohem komornější, často jsou to plátýnka až titěrných velikostí, a jsou až janzrzavsky jímavá. Reprodukujeme obraz Ibiza z loňského roku s překrásně ošoupanýma stehnama.
Jinak jsem se až teď konečně dostal na Korespondenci V+W, za kterou režisér Jan Mikulášek sklízí ovace už sedmým rokem. Důvod je jednoduchý: Divadlo Na zábradlí se rekonstruuje, hostuje ve Švandově divadle (příští měsíc se přesune do Komedie), kde mají mnohem větší sál, takže se dají sehnat jinak beznadějně vyprodané lístky. Jak by řekl starý rabín před svou smrtí: Všechno je jinak. Tahle oblíbená Werichova průpovídka ovšem pro představení neplatí, všechno je v něm stejné; stejně dobré, jako když po premiéře diváci i kritici ve výjimečné shodě tvrdili, že něco takového se tu už dlouho nevidělo a nejspíš dlouho vidět nebude. Já bych svůj zážitek bez nadsázky přirovnal k úžasu, který jsem dávno, dávno tomu již Na zábradlí zažíval při představeních Petra Lébla.
Abychom pořád neseděli jen v Praze, když máme tak pěknou ladovskou zimu, dnešní díl kavárny zakončíme na horách. Respektive v podhůří západních Krkonoš, kde stojí tahle pěkná malá sakrální památka. Kamenný sloup s obrazem Matky Boží z jedné a sv. Jana Křtitele z druhé strany jen na cestě mezi Jilemnicí a Horní Brannou minimálně od roku 1836, kdy se o něm psalo v pamětní knize branské farnosti. V roce 1870 ho opravili na náklady vdovy Marie Jandové z čísla popisného 206: „Nátěr zhotovil Antonín Novák, mistr truhlářský, t. č. bydlící v Horní Branné čp. 30, rodilý rovněž zde čp. 123. Nové ty obrázky stály 4 zl. mimo poštovného, vyzlacení kříže 6 zlatých a obarvení 9 zlatých. Původ této sochy není znám. Opravitelka sochy té zemřela dne 25. září 1870.“ Taky přemýšlíte, jak to kronikář myslel s tím poštovným? Přesně před deseti lety se každopádně na Brannou přiřítil hurikán Kirill. Panenku Marii ze sloupu neurvale shodil a sadisticky zničil i biskupský kříž. V roce 2010 ale dal Jilemnický okrašlovací spolek zase všechno do pořádku, čili mohl 30. října vikář František Mráz Bohorodičce požehnat v její plné kráse. Tak požehnaný víkend!
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
