Letní filmová škola varuje: mějte sex před svatbou!

Týden se s týdnem sešel a proto je načase se s letošní Letní filmovou školou pomalu rozloučit. Ještě nás čekají závěrečné dva dny a s nimi i sobotní očekávaný vrchol festivalu, premiéra snímku Jan Palach od Roberta Sedláčka. Za těch dosavadních sedm dní přehlídky si nicméně její návštěvníci jistě už našli svých vlastních vrcholů spoustu a daly se najít i včera.

Třeba v kině Mír, kde se promítalo pásmo Filmy Jana Kříženeckého. Komentovaný pořad se bude ještě v sobotu v podvečer reprízovat ve Hvězdě a já vám ho zásadně doporučuji, protože jde o ojedinělou příležitost dostat se k původní podobě vůbec prvních českých filmů z konce 19. století. Ta může překvapit i lecjakého odborníka: digitalizovaná verze totiž odhaluje, že byly původní Kříženeckého negativy žluto-oranžové.

Jak divákům vysvětlila historička Jeanne Pommeau z Národního filmového archivu, žluto-oranžových filmů najdeme po světě z tohoto období hodně, protože právě v tomto barevném odstínu je svým zákazníkům prodávali bratři Lumiérové. Zatím se neví proč, každopádně tradiční černobílé provedení snímků, které všichni dobře známe z televize nebo z dřívějšího uvádění v kinech, pochází až z následujícího kopírování na klasický černobílý materiál, ke kterému docházelo až někdy ve dvacátých třicátých letech minulého století.

Já byl naprosto nadšený. Jednak jsem zatím nikdy neviděl v tak dokonalé podobě se široce usmívat našeho prvního filmového herce Josefa Švába-Malostranského. A pak jsem taky premiérově zhlédl krátký snímek Cyklisté z roku 1898, na němž se Kříženeckému s perfektním reportážním postřehem povedlo zaznamenat dramatický pád průkopníka pohybu na mém milovaném šlapacím stroji - připomeňme, že tehdy se Kříženeckému vešel do kamery jen pás o délce 17 metrů, což mu umožnilo natočit maximálně 50 sekundový záznam. Hudbu, kterou můžete slyšet v pozadí, složil speciálně pro tuto příležitost nového uvádění Kříženeckého díla Jan Burian. A ta zvláštní kulatá díra v pravém dolním rohu je perforace lumiérovského systému, kvůli níž by dnes nešly tyto vzácné snímky promítat z originálu, i kdyby historici chtěli. Nemají na to už promítačky.

To Smuteční slavnost Zdenka Sirového se mohla ve Hvězdě promítat úplně pohodlně z klasické „pětatřicítky“. Jak známo, na své uvedení v kinech si musel snímek z roku 1969 počkat celých dvacet let, neboť hned po dokončení putoval rovnou do trezoru. Aby taky ne: vedle Všech dobrých rodáků je totiž nejtvrdší filmovou obžalobou bolševického režimu, jehož tupou, zlobnou a závistivou podstatu Sirový zachytil v krátkém časovém úseku, kdy se o ní mohlo mluvit a kdy ji stačilo jen zachycovat kolem sebe.

Dílo je situované do roku 1965, kdy na venkově zemře sedlák, jemuž komunisti v roce 1951 nejenže ukradli veškerý majetek (pěkně je tu zpodobněna scéna, kdy do jeho chalupy postupně přicházejí sousedi pro svůj díl lupu), ale ještě navíc ho vyhnali až do jiného okresu. Zpodobňuje tedy pouze tři roky staré události, kdy to sice v Československu už začíná poněkud tát, ale v sedle je stále spousta lidí, kteří režimu pomohli k moci tou nejbrutálnější cestou, jakou si jde představit. Sirový věrně zachytil, jak se ve strachu ze ztráty svého postavení a odhalení vlastních zločinů bojí i mrtvého sedláka.

Tohle je přesně ten typ lidí, kteří během natáčení do země pozvali sovětské tanky, po jejichž invazi snímek logicky dostal stopku a Sirový byl z Barrandova odsunut do dabingu. Zatímco vynikající režisér nesměl kvůli komunistům za normalizace dělat svou práci, do zlodějské, udavačské a násilnické strany dál vypočítavě vstupovali lidé, kteří se nám dnes už coby členové jiných stran a hnutí nestydí tvrdit, že s jejich někdejšími soudruhy by se mělo spolupracovat i na vládní úrovni. A kteří se mimochodem při hospodaření v krajině kvůli vlastní nenažranosti dnes často chovají úplně stejně pitomě jako kdysi komunisti. Čili zdravíme na dovolenou do Řecka, pane premiére.

Smuteční slavností bylo včera v jistém ohledu i předpremiérové promítání filmu Na Chesilské pláži, který do české distribuce oficiálně vstoupí až v říjnu. Jde totiž o mistrnou adaptaci stejnojmenné novely Iana McEwana podle jeho vlastního scénáře a kdo zná autora Betonové zahrady, ten ví, že od něj se moc happyendů nedočká. Film se odehrává ve třech časových rovinách, převážně v roce 1962, částečně v roce 1975 a úplně minimálně v roce 2007.

Děj vám nebudu prozrazovat, každopádně je to výborně trefený portrét jednoho mimořádně krásného vztahu, který se ovšem ke své nevýhodě odehrává v době, kdy se ještě lidé opravdu pořádně poznali až ve chvíli, kdy spolu odešli od oltáře do postele. Možná to nebude úplně nejpřekvapivější poselství, které letos z Letní filmové školy zazní, nicméně rozhodně bude patřit k těm nejzásadnějším v její čtyřiačtyřicetileté historii: mějte sex před svatbou, protože pak už bude na nějaké námitky pozdě!

•••

Zde jsou mé festivalové tipy na závěrečné dva dny, kdo ještě můžete do Uherského Hradiště dorazit, máte nejvyšší čas vyrazit, na setkání s ostatními se budu těšit zase za rok, děkuji za pozornost a konec hlášení:

pátek – 14:00 Alpy; 17:00 Archa bláznů; 18:00 Top Gun; 20:30 The Nagano Tapes; 23:30 Miss Violence; sobota – 11:30 Nico 1988; 14:30 Chléb náš vezdejší; 18:30 White Star; 20:30 Jan Palach; 23:59 Hora