otvor

Hurá, kultura se znovu otevírá! Z aktuálních vládních rozhodnutí můžou být nadšení všude, ale dvojnásob to platí pro festival Pražské jaro, který začíná už ve středu 12. května. Zatímco nedávno nebylo zřejmé, jestli vůbec bude moct proběhnout alespoň on-line, teď se na něj dostane dokonce i živé publikum. Slavit se tak bude i v pražských Vršovicích, kam se letos do rekonstruovaného kina Vzlet přesunul soubor Collegium 1704. Když jsme se před týdnem potkali s jeho dirigentem a uměleckým šéfem Václavem Luksem před nedalekým Café Sladkovský, o nynějším uvolnění restrikcí pochopitelně ještě nevěděl, ale velmi se těšil, jak se na zahajovacím koncertu Pražského jara popasuje se Smetanovou Mou vlastí. Rovněž přítomný čerstvý osmasedmdesátník Vratislav Brabenec mu k tomuto životnímu milníku udělil pár dobrých muzikantských rad, čili se máme na co těšit – pokud by vám bylo divné, že spolu na fotografii mluví bez roušek, tak Vráťa už je bezpečně naočkovaný.

1

Reklama
Reklama

Co se týče galerií, jednou z mála, kam se nebude dát ani příští týden úplně jednoduše dostat, zůstane Císařská konírna Pražského hradu. Hradní páni totiž nenápadně znovu zavedli přísné kontroly návštěvníků areálu, takže pokud budete chtít vidět výstavní podobu letošní Ceny Vladimíra Boudníka a soutěže Grafika roku, policisté u vstupů budou chtít zase vidět, co nosíte v tašce. Určitě v ní těžko najdou něco tak zajímavého jako Vadžraplán.

2

Jde o „jezdící i létající vozítko poháněné dvěma hromoklíny“, které navrhl výtvarník Jiří Černický. Na Hradě ho prezentuje v podobě metrového podrobného plánu provedeného v technice dřevořez, za niž dostal v Grafice roku cenu za velký formát. Kdo si pamatuje na pět let starou výstavu Černického v Galerii Rudolfinum, dobře ví, že i nejpodivnější nápady bere tenhle umělec smrtelně vážně. Platí to nejen pro Vadžraplán, ale i pro další vynálezy shodou okolností prezentované na jeho čerstvě otevřené výstavě ve staroměstské DSC Gallery.


Expozice se jmenuje Dharmanautica 4300 n.l. a je plná plánů, u nichž se zcela setřou hranice mezi realitou a fikcí. Visí tu třeba půvabný nákres zařízení sestrojeného z fragmentů traktůrku Motorobot PF-62 (na internetových bazarech se dá mimochodem sehnat za zhruba 15 tisíc), který lze díky Černického návodu snadno přestavět na „automatický pluh dávající řidiči reálnou možnost zažít pocit, když ryje držkou v zemi“. Doslova, protože řidič má hlavu schovanou přímo uprostřed radlice. O něco sofistikovanější je Plán přestavby jaderného reaktoru na varhanní stroj, v jehož konstrukci autor kladl důraz na „maximální energetický a akustický výkon“.

3

A nebo námi reprodukovaný návrh na Sochu svobody předělanou na Děvku svobody. Ten prý Černický nalezl ve skicáku sochaře Jeffa Koonse, který chce newyorský monument přetesat do podoby své milované Ciccioliny. Navíc potetované obrázky s utýraným Jessem Washingtonem, kterého v roce 1916 kvůli černé barvě pleti v Texasu několikasethlavý dav pověsil na řetěz na strom, zapálil pod ním oheň, a aby se nemohl ze smrtelné pasti šplháním dostat ven, uřezal mu prsty.


Tohle je tíživější a aktivističtější část díla Jiřího Černického. Patří sem také nákres vyhlazovacího tábora v Osvětimi, který podle autora chystal architekt Albert Speer přestavět na tábor válečných zajatců s klasicistní parkovou úpravou. U těchto děl už se člověk nesměje tak jako u jeho cimrmanovských vynálezů. Platí to i pro malbu, pro jejíž předlohu si Černický vypůjčil známý portrét Královny Viktorie od Franze Xavera Winterhaltera z roku 1859. Majestátní dámu vládnoucí nad říší, nad kterou slunce (alespoň pro její obyvatele bílé pleti) nikdy nezapadalo, vybavil vedoucí malířského ateliéru na UMPRUM kápí kápa Ku-klux-klanu. A aby se mu vešla do formátu obrazu, přizpůsobil jí unikátním způsobem ozdobný rám.

4


Černický je ročník 1966 a ve stejném roce se narodil i Pavel Pepperstein, který v DSC Gallery vystavuje po jeho boku. Na rozdíl od rodáka z Ústí nad Labem pochází Pepperstein z Moskvy, do Prahy se dostal se svým otcem Viktorem Pivovarovem začátkem osmdesátých let, díky čemuž tu mohl vystudovat AVU. „U Peppersteina se výjevy na jeho obrazech a kresbách s nadsázkou blíží jakýmsi extatickým kvazi prorockým viděním budoucnosti zaseknuté v mezeře historických selhání,“ uvádí kurátor Michal Koreček, proč se jeho malby tak dobře hodí k Černického utopickým návrhům.

5

Dodejme, že Viktor Pivovarov příští týden otevře svou velkou výstavu ve Veletržním paláci NGP. A že Peppersteinovy variace na sto let staré suprematistické kompozice mohou posloužit jako další lákadlo k návštěvě reprezentativní přehlídky ruské avantgardy, která nyní probíhá v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou, o níž chystám velký text do příštího Respektu.


Ale abychom nezůstávali jen u klasiků. V holešovické Trafo Gallery v úterý začala výstava Téměř sedm statečných, na které se představuje šest mladých malířů čerstvě absolvujících či ještě stále studujících AVU. O jednom z nich, Jakubovi Čuškovi, jsem tu už nedávno psal, nyní bych rád upozornil na jeho kolegu Pavla Duška. Narodil se v roce 1992 v Hradci Králové, před třemi lety dokončil studium u Michaela Rittsteina a letos dostal Cenu kritiky za mladou malbu. „Svou tvorbu bych popsal jako intuitivní nostalgii postupně ovlivňovanou vším možným, co se kolem mě děje,“ uvádí o sobě v katalogu Dušek, který v Trafu ukazuje třeba akryl s názvem J.J. Game.

6

Zachytil na něm jeden z legendárních nábytkových kousků návrháře Jiřího Jiroutka, jež se dnes dají koupit ve studiu Nanovo (doporučuju zhlédnout záznam jeho prezentace na jednom z večerů Pecha Kucha Night: http://pechakucha.cz/archiv/835/). Vrcholem Duškovy prezentace v Trafu je nicméně obraz složený z dvanácti betonových tvárnic, na které namaloval klasickou babiččinu komodu. Podobná betonová díla autor lepí na zdi v hlavním městě, tohle v galerii váží 120 kilo.


Kurátor výstavy Téměř sedm statečných Jan Kudrna soudí, že vybraným autorům (dále jde o Václava Buchtelíka, Samuela Kollárika, Jiřího Marka a Jana Soumara) je společná „potřebná, nejen tvůrčí pokora a nebývalé odhodlání, které lidským způsobem v jednom dávném hovoru shrnul jeden z naší šestice autorů: Budu malovat, i kdybych na to neměl. Klidně kečupem a hořčicí“. Což mimochodem opravdu dělá třeba při svých výletech na plovárny jeden z kmenových autorů Trafo Gallery Michal Cimala, který na vernisáž rovněž dorazil. Tak dobrou chuť, pokud právě obědváte.

7

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1724

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte