otvor
Autor: Jan H. Vitvar

Ano, všechno se může změnit – ve chvíli, kdy čtete tyto řádky, může se PES dostat zpátky do čtyřky a galerie se zase zavřou. V pátek 11. prosince odpoledne ale ještě platí, že jsou stále otevřené, a já mám proto tip na výstavu, kterou byste si neměli nechat ujít. Jmenuje se Olga Karlíková 1923–2004 – Naslouchání a v Museu Kampa trvá jen do neděle. Sophistica Gallery, která si pro ni od instituce Medy Mládkové vypůjčila sály, k ní vydala i první autorčinu monografii. Alespoň u ní je jisté, že se k ní dostanete nehledě na vládní opatření – když si ji objednáte přes web.


Reklama
Reklama

1
Autor: Jan H. Vitvar

Karlíková je fascinující postavou dějin našeho umění a je mimořádná smůla, že její výstava „chytla“ krátce po otevření druhou koronavirovou vlnu. Ono naslouchání z názvu expozice odkazuje k autorčinu nejdůležitějšímu cyklu, ale než se k němu dostaneme, tak stručný životopis. Olga Karlíková vystudovala textilní výtvarnictví na UMPRUM, po válce se provdala za sochaře Jiřího Nováka (autora kinetické fontány na sídlišti Novodvorská či kopie Braunova Vidění sv. Luitgardy na Karlově mostě) a až do penze pracovala v Ústavu bytové a oděvní kultury. Právě v takzvaném ÚBOK se v padesátých letech seznámila s teoretikem Jindřichem Chalupeckým. Díky němu znala k nejmodernější projevy světového umění a bez jeho vlivu by se patrně nedostala na Expo 58 v Bruselu, kde byl vystaven její ručně vázaný koberec a ubrus pro padesát lidí, který si tam koupila Jacqueline Kennedy krátce poté, co její manžel neúspěšně bojoval o demokratickou nominaci na úřad viceprezidenta USA. Karlíková tehdy namalovala Chalupeckého málo známý portrét, který teď visí na výstavě.


2
Autor: Jan H. Vitvar

V šedesátých letech (už rozvedená) byla Karlíková docela známá i širší než čistě umělecké veřejnosti, hlavně díky frotážím používaným ve Světové literatuře k ilustrování povídek a básní. A v roce 1965 pak vzniká její první „naslouchací“ kresba. V parku uslyšela zpívat drozda a tahle melodie se jí do hlavy promítla v podobě grafického znaku. Doma si ho zkusila zakreslit a zjistila, že vzniká pozoruhodný záznam jeho trylkování. Nikoli ovšem tak pozoruhodný, aby ho hned považovala za plnohodnotnou součást své umělecké práce. To se podle autorek výstavy Terezie Zemánkové a Anežky Šimkové stalo až později, kdy si nakoupila odborné ptačí atlasy a začala se téhle disciplíně věnovat soustavně. Zejména na chalupě v Deštné u Dubé na Českolipsku, kam se uzavírala na čím dál delší období. Po odchodu do předčasné penze v roce 1976 víceméně napořád, a to nejen kvůli soustředění na práci.


3
Autor: Jan H. Vitvar

V roce 1977 totiž jako jedna z prvních podepsala Chartu 77. Okamžitě ji vyloučili ze Svazu československých výtvarných umělců a zakázali jí veřejně vystavovat. Olga Karlíková si z toho ale nic nedělala: „Podepsala jsem a v tu chvíli se mi strašně ulevilo. Od dětství jsem nesnášela lhaní a přetvařování, zatloukání, vždycky jsem na sebe všechno vyklopila,“ citují kurátorky autorku v monografii. Dobrovolná izolace na chalupě jí tak otevřela nový a naprosto pravdivý svět. Za ptáky (ale i žábami) vyrážela do terénu s magnetofonem, nahrávala si jejich hlasy a po návratu kreslila, co slyšela. Zoolog Vít Zavadil, se kterým začala spolupracovat v polovině osmdesátých let, jí navíc nosil na páskách i hlasy ptáků, kteří v jejím okolí nežili. Celkem se jich nakonec naučila rozpoznávat přes čtyřicet, přičemž pro každý ptačí druh měla originální vizuální kód, podle kterého jde dodnes poznat, zda jde o kukačku (jako na reprodukovaném obrázku ze samého sklonku života) či její oblíbené skřivany a kosy.


4
Autor: Jan H. Vitvar

Časem přestala kreslit jednotlivé ptáky a začala z jejich hlasů vytvářet vlastní vokální sbory. Na výstavě je několik svitků, na které začala kreslit hned po probuzení ještě v posteli, když byla tma, ale někteří ptáci už začali zpívat jitřní písničku. K nim pak postupně s rostoucím světlem přibývaly další hlasy, aby během dne ztichly a vrátily se v plné intenzitě až zase těsně před soumrakem. Jsou to nádherné práce, které veřejnost strašně dlouho nesměla vidět. V roce 1986 sice Jaroslav Krbůšek (známý po revoluci jako dlouholetý kurátor Galerie Václava Špály) připravil autorčinu výstavu v okrajové pražské Galerii Opatov, ale jakmile se nadřízené orgány dozvěděly, že by měla nenáviděná chartistka vystavovat, expozici zarazily. První pořádnou výstavu tak měla Olga Karlíková až v roce 1990 v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem. „Oni mě berou pro mé ptákoviny jako konceptuální malířku. Nevymlouvám jim to,“ cituje monografie autorčino porevoluční ohromení nad tím, že začaly být její experimenty brány na výtvarné scéně vážně.


5
Autor: Jan H. Vitvar

Karlíková dál malovala a kreslila, účastnila se spousty uměleckých přehlídek. Víc než oficiální provoz ji ale dál stejně zajímalo její hájemství na venkově, kde si na zahradě kreslila do bloku další a další obrázky. „Už vůbec nevím, jestli někdy něco ještě udělám. Jak stárnu, zdá se mi těžší, ne-li nemožné, najít kus jistoty. Když slyším drozda, vím, že to je čistota, a zpěv skřivana je absolutní krása. Dostat se někam do takové prosté a absolutní nevinnosti je nemožné. Těch nánosů, které člověk v sobě vláčí, je nemožné se zbavit,“ poznamenala si v novém tisíciletí a vyjádřila tak obvyklý vnitřní rozpor umělců, kteří umějí naslouchat nejen ptákům, ale vůbec světu: čím lépe se jim ho dařilo zachycovat, tím víc si uvědomovali, jak je veškeré lidské umění jen nápodobou naturálního umění, které nás obklopuje.


Krátce před smrtí nakreslila obrázek, na kterém zachytila cvrlikání vrabců, hudrování krocana, kdákání slepice a zpěv kosa. „Vedro,“ poznamenala si na okraj papíru, který nakreslila v 11 hodin dopoledne. Na závěr ještě ocitujme jednu z básní Olgy Karlíkové, která se vlastně docela dobře trefuje i do dnešní doby: „Ve stmívání ještě poslední/ hlas kosa/ pak strmá cesta k řece/ a úzkost minula/úzkost z lidí/ a ovšem trochu vína/ a zas je dobře.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1745

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte