Úvodem malý odpočinkový kvíz, když už máme ty prázdniny: co vidíme na níže přiloženém obrázku? Tak pochopitelně se nabízí, že jde o hrob kněze a spisovatele Jana Karafiáta, na nějž autor těchto řádků narazil ve Valašském Slavíně v Rožnově pod Radhoštěm, kam dorazil v rámci svého letního putování, když už má ty prázdniny. Kdo by pak ale ležel na Vinohradském hřbitově? Vždyť právě tam Karafiáta pochovali v roce 1929, neboť posledních čtyřiatřicet let svého života strávil v Praze. Záhada, že.
Rozluštění je jednoduché: valašský hrob je jen symbolický, současným jazykem „fejkový“, jako ostatně spousta věcí ve zdejším skanzenu, což si ale ukážeme až později. Karafiátův artificiální rov připomíná dvě dekády prožité v nedaleké Hrubé (dnes Velké) Lhotě, kde mimo jiné napsal Broučky, z nichž mu jeden na náhrobku svítí na věčnou cestu. Asi ten, který na rozdíl od Janinky poslušně neumřel - ano, to sousloví „poslušně zmrznou“ ze závěru Broučků předčasně ukončilo nevinné dětství nejednomu čtenáři - a neproměnil se v bělounkou chudobičku s „kraječkem jako krev červeným“.
Valašský Slavín je vůbec pozoruhodné místo. Založen byl až dávno po Karafiátově smrti, v roce 1970, kdy vedení zdejšího Valašského muzea v přírodě rozhodlo obklopit dřevěný kostelík sv. Anny imitací klasického venkovského hřbitova vyhrazeného místním velikánům. S drobnou vadou na kráse, že se tu smí pohřbívat jen zpopelnění lidé v urnách, což by tedy konzervativní katolíky (a že jich tu pořád je) rozhodně nepotěšilo. Řada Valachů tu ovšem podobně jako autor Broučků stejně leží jen formálně, třeba Josef Sousedík.
U „valašského Edisona“ se totiž bohužel ani neví, kde jeho tělo skončilo. Vsetínský rodák, majitel padesáti patentů a autor legendární Slovenské strely (elegantní aerodynamický vlak jezdil už ve třicátých letech rychlostí 130 km/h), byl pro svou odbojovou činnost v prosinci 1944 zastřelen gestapem a odklizen neznámo kam. Dnes ho v Rožnově připomíná náhrobek od Miroslava Machaly enigmatického tvaru, ve skutečnosti řez elektromotorem.
Stejně jako u předobrazu Valašského Slavína na pražském Vyšehradě, i v Rožnově pod Radhoštěm se o připomínaných velikánech, kteří zde mají najít své místo, dlouze a vášnivě debatuje. Odborná komise se jmenuje Rada starších a sedí v ní třináct zasloužilých Moraváků. Naposledy rozhodla třeba o vybudování náhrobku valašské Edith Piaf - Jarmile Šulákové. A předtím mimo jiné o valašském Paulu Gauguinovi Jaroslavě Hýžové, valašském Diskobolovi Ludvíkovi Daňkovi nebo o valašském Zátopkovi Emilovi Zátopkovi. Pískovcový obelisk od Petra Nováka tu stojí od roku 2001, urnu se Zátopkovým popelem sem osobně donesla vdova Dana. Finský velvyslanec tehdy hrob sympaticky doplnil kamínky z helsinského stadionu, kde si kopřivnická lokomotiva vyběhala tři zlaté olympijské medaile.
Při návštěvě Dřevěného městečka v Rožnově si člověk (a nemusí být vůbec zlomyslný) logicky pomyslí, co by se asi stalo, kdyby tu někdo neopatrně škrtnul sirkou. O rozsahu takové katastrofy pak může získat věrný a odstrašující obrázek o pár kilometrů dál a několik stovek metrů výš. O původní podobě chaty Libušín na Pustevnách si dnes můžeme na místě udělat představu pouze z etiket místní medoviny. Letos je to 115 let, co výletní restauraci (Libušín) s ubytovnou (Maměnka) začal na hřebenu Beskyd stavět architekt Dušan Jurkovič v jím vymyšleném lidovo-secesně-valašském stylu. Pustevny byly dostavěny v roce 1899 a v noci z 2. na 3. března 2014 málem celé lehly popelem. Sedmdesátka statečných hasičů se nakonec postarala o to, že byl zničen „jen“ Libušín. Škoda 80 milionů, historická ztráta nenahraditelná.
Tentýž den spustilo Valašské muzeum v přírodě sbírku na obnovu stavby a letos v březnu na výročí tragédie mohlo hlásit, že lidé sobě, Jurkovičovi a vůbec nám všem dali dohromady bezmála 10 milionů na rekonstrukci, respektive imitaci Libušína. Co se dalo, to se ze žároviště opatrně rozebralo, odvezlo a postupně se v údolí opravuje. Nahoře mezitím vyrostla krycí konstrukce, pod kterou se obnovily základy a teď se začíná s novo(staro)stavbou. Původními technologiemi podle původních plánů, hotovo má být snad do tří let. Náklady se odhadují na 66 milionů, hodně z toho půjde z pojistky. Co jsem se na místě díval, pracuje se pomalu jako za starých časů, bez těžké techniky; vypadá to zatím dost věrně. A co jsem se díval na internetech, staví se nejdřív v bývalém JZD v Bystřičce, pak se to celé odváží na hřebeny a znovu sestavuje. První trám na Pustevnách symbolicky (realisticky by to vzhledem k tíži materiálu ani nezvládl) položil ministr kultury právě před měsícem. Až se vše dodělá, budou všichni překvapení, protože památkáři chtějí Libušín otevřít v původních Jurkovičových barvách. A ty byly podle odborníků mnohem méně křiklavé, než jsme je donedávna znali. Takové ty olejové, co pod nimi prosvítá dřevo.
To sousední Maměnka dál v klidu stojí a září do dálky jako perníková chaloupka, prý jí ani moc neublížilo preventivní chlazení vodou během požáru. Já spal o kus dál venku a vyšlápl jsem si to nahoru po svých, nicméně jedničky a nuly říkají, že tam je parkovné zdarma a na pokojích funguje barevná televize se satelitním příjmem. Ono aby taky do takhle pestrobarevné stavby dávali černobílou, že.
Čili raději vše zakončeme, kde jsme začali, v dřevěném městečku naproti symbolickému hrobu Jana Karafiáta. Stojí tam nádherně rozpraskaný dřevěný kříž s naivisticky vytesaným veraikonem a datací 1886, který původně stával v Polici u Valašského Meziříčí. Jenže i s ním je to podobné jako s Karafiátem. Přes všechnu oprýskanost je to novodobá kopie, originál se nezachoval. Což ostatně platí i pro kostelík sv. Anny, který je přirozeným centrem celého skanzenu. Vyhořel v roce 1887 ve Větřkovicích u Příbora, znovu ho v Rožnově postavili v letech 1939–1941 - a muzeum samo přiznává, že jde jen o „volnou kopii“. Protože byla válka, nebyl čas na složité roubování a celé se to stlouklo z nosných trámků a dřevěných desek. Vysvěceno 1945, za národní kulturní památku prohlášeno přesně o padesát let později. A včil mudruj…
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
