Karel Čapek a pražská kavárna

Až doposud jsem měl za to, že termín „pražská kavárna“ má kořeny v období komunismu. Snaha vykreslovat intelektuální povaleče jako protiklad k těžce pracujícímu lidu rezonoval v tehdejší propagandě poměrně často, proto bylo snadné znovu tuto nesmyslnou kampaň rozehrát i v současnosti. Stále je dost lidí, kteří ji mají v paměti, takže s tímto termínem operuje český prezident i národovecká média. Při přípravě textu o Karlu Čapkovi mě ale zaujalo, že „pražská kavárna“ je mnohem starší termín. A přišel z opačného politického spektra.

Štvou a rozvracejí

Při procházení agrárního listu Venkov jsem si všiml článku, který citoval z lidoveckých Lidových listů, jež pobouřil sloupek Karla Čapka o nových návrzích státních vyznamenání. Čapek napsal, že není dobré mít ocenění pojmenované po sv. Václavovi, protože to nikomu v zahraničí nic neřekne. A doma si budou časem dělat legraci, že „někdo dostal venclíka“. Listy to pobouřilo a napsaly, že „je už věcí nevkusu Čapkova“ tropit si ze svatého Václava takové žerty. A dále v textu stálo: „Před pepictvím pražského náplavu kavárenského není a nebude chráněno nic.“

Po této krkolomné větě jsem si řekl: Ha, takže Čapkovi se rovněž nadávalo do „pražské kavárny“.  Začal jsem si více všímat obrazu „kavárny“ v deníku Venkov a překvapilo mě, jak často se zde s tímto termínem operovalo. V červnu 1937 se tu píše, že ti, kdo se pohybují „v okruhu pražských kaváren“, jen „útočí, štvou, rozvracejí“. V tomto případě kritizují „moudrá a úspěšná bezpečnostní opatření“ ministerstva vnitra v pohraničí. Pochopitelně šlo o politiku agrárníků.

V lednu 1938 se pak Venkov rozčiluje, že levicový tisk kritizoval projev jejich stranického předsedy Rudolfa Berana. V článku se konstatuje, že zatímco všichni jeho slova oceňují, „socialistický tisk, jehož rozumy jsou doplňovány názory několika stolů několika pražských kaváren, zednářských loží a jednoho společenského klubu,“ nechce vidět skutečnost. Nedlouho před tím, na konci roku 1937, zase list informuje, že když lidé nebudou informováni „politiky z kaváren“, zvýší se důvěra ve stát.

Je tu vlastně poměrně jednoduché odůvodnění. Politika se tehdy do jisté (zjednodušující) míry dělila na levici (města, průmysl) a pravici (vesnice, zemědělství). Venkov coby list agrárníků vedle sebe rád kladl obraz zkaženého města a čistého venkova. Díval se tak i na kulturu, což dokazuje například text z října 1937: „lbsenovy hry děsily obrazivostí, jež byla přeplněna vybičovanou intelektualitou, korigující psychologicky spanilý půvab doznívajícího romantismu; dnešní hry kreslí rovněž intelektualitu, avšak zbavenou hrůz a děsů ibsenovské psychodramatiky, zato analysující svůj rozpor s tělesnou a živočišnou skutečností člověka, který chce hovět a holdovat svým nedostatkům, omlouvaje je jako důsledek civilisace. Ale to není problém, který si klade lid; to je problém velkoměstských kaváren a kroužků, o nichž lid nic neví a jejichž mravní svět je jim cizí, úpadkový, unavený a dokonce odporný, zvláště pokud se zabývá kresbami sexuality, povýšené nad zjevy a hodnoty, z nichž prostě a logicky si lid tvoří svou životní a společenskou harmonii, svůj boj o klad a čistotu.“

Ještě o pár měsíců dříve list kritizoval básníka a novináře Josefa Horu, který prý sebe a sobě blízké literáty pochválil s tím, že mají talent. Venkov kontroval: „Kdyby Vám tisíckrát Vaši kamarádi z klubu a kaváren nadekretovali talent, nevěřte jim, ale pracujte a práci svou lidu předkládejte.“

Úspěšná tradice

Ostatně už v roce 1933 noviny psaly, že levice otrávila mládí. „Začalo to s kulturním gaminstvím, které vyrůstalo z pražských kaváren a jehož modlou byla městská ulice a periferie. Jak brzo se vyčerpaly mladé literární hvězdy, obdivované i universitními estéty, toužícími po popularitě mezi mládeží! Závažné problémy národa a státu byly zatlačovány úmyslně do pozadí.“

V říjnu 1938 se v článku o „Po vojenské – pracovní povinnost“ píše, že se vytvářejí „pracovní tábory“, které mají pomáhat budovat republiku tvrdě zasaženou Mnichovskou dohodou. „Rád bych tu viděl desetitisíce lidí a mezi nimi i tu zlatou mládež z některých pražských kaváren,“ cituje článek bývalého vojáka.

O dva měsíce později vychází ve Venkově velký text o zpolitizovaných odborech a nad článkem je titulek: „Lze trpět politické útoky z kaváren?“ Pozoruhodné je, že v textu o kavárnách není ani slovo. Řeší jen to, že levice v továrnách stále agituje za svou věc, čímž prý narušuje pomnichovskou národní jednotu. Redakce evidentně spoléhala, že už samo slovo „kavárna“ vyděsí čtenáře dostatečně.

Za protektorátu už se řeší jiné téma. V roce 1941 kupříkladu vychází text, ve kterém se píše: Židomilství přináší přímo židovskou nákazu do každého, kdo se se Židy stýká a jejich manýrám podléhá. ‚Deutsche Post‘ ukazuje zvláště na vliv určitých pražských židovských kaváren.“ K společenské nenávisti se prostě přidala nenávist rasová. A brzy přijde i třídní.

Po roce 1945 Venkov nevychází, ale štafetu záhy přebírá komunistické Rudé právo. V září 1948 mimo jiné píše: „Jde nám o uvědomování stálých kádrů. V každém závodě máme kádry uvědomělé a indiferentní. Ty druhé je třeba uvědomovat. Pak jsou ovšem v závodech notoričtí fluktuanti, které stavíme na roveň živlům z kaváren a musíme proti nim postupovat ostře. Je si třeba uvědomit, kde začíná to parasitství.“

Jak je vidět, využívání „pražské kavárny“ tu má dlouhou tradici. A drží se tradice i v tom, že ona ve své podstatě neexistující kavárna má fungovat jako bubák. Děti se strašily čerty, dospělí kavárnou. Pro „pražskou kavárnu“ první republiky může být potěšující, že se později stala pilířem české kultury a společnosti, zatímco její kritici upadli v zapomnění.