0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura22. 12. 20163 minuty

Jiří Strach: Pohádka by vůbec neměla být moderní

Přežije klasická česká pohádka? Čtěte v novém Respektu

Masivní úspěch pohádky Jiřího Stracha Anděl páně 2 dokazuje, že české publikum na pohádky stále slyší. A to přesto, že těch, které by skutečně stály za pozornost, je minimum. Přísně vzato je dokonce možné tvrdit, že klasická česká filmová pohádka je mrtvá - podobně jako Sněhurka, na niž zapomněl princ. Text o tom, co by ji mohlo nahradit, najdete v aktuální dvojčísle Respektu pod titulkem Spící království. Zde je coby ochutnávka rozhovor se zmíněným režisérem Strachem - jedním z těch, kteří v modernizaci tohoto žánru nevěří.

Jak si podle vás v současnosti stojí česká pohádka?

Reklama

Myslím, že se snaží dýchat. Od revoluce jich pár koukatelných natočených bylo - aspoň soudě podle televizních repríz je vidět, že se k nim lidé vracejí. Ale je složité to poměřovat s těmi nej klasikami žánru, které se natočily před desítkami let, celé generace na nich vyrůstaly, a tudíž jsou zažrané do nás samých, protože spoluvytvářely v dětství náš pohled na svět. Vedle toho cokoli nového obtížně obstojí. Ale i v době dávno minulé byly kromě těch Oříšků a Veteránů natočeny pohádky blbé, které jsme rádi vytěsnili z paměti a dnes po nich nevzdechne ani pes.

Jiří Strach • Autor: Karel Cudlín
Jiří Strach • Autor: Karel Cudlín

Má pohádka v standardní podobě s králi a draky ještě dnes smysl a publikum?

Králové a draci, to nevím. Zato andělé a čerti ano, jak ukazuje mimořádná návštěvnost druhého Anděla Páně. Myslím ale, že o jeviště nakonec nejde. V dnešním relativistickém světě plném frustrací se divák rád nechá alespoň na hodinu a půl unést do fiktivního světa pohádky, kde dobro je dobro a zlo je zlo, černá je černá a její černota není zpochybňována. Že jsou najednou připomenuty a povýšeny hodnoty a jakési mravní pilíře, o které se lidstvo tradičně opírá a které dnešní svět už nenabízí, protože hodnotově vyhořel. A je-li to vytvořeno s nadhledem, s humorem, aby nikdo z diváků neměl dojem, že mu morality jsou vtloukány do hlavy baseballkou, tím lépe.

Proč po revoluci nevznikla žádná klasika typu Šíleně smutné princezny nebo Popelky?

Chcete-li říct, že nevznikla, pak nevznikla. Já se domnívám, že několik jich má našlápnuto stát se za pár let klasikou. Třeba Smyzckův a Svěrákův Lotrando a Zubejda; a to neříkám proto, že jsem v tom hrál. A každoroční předvánoční sledovanost Anděla Páně - vždy kolem 1,4 milionu - naznačuje, že ani tahle pohádka po pár letech neumřela. Nádherní byli Krkavci Alice Nellis, velmi kvalitním počinem Tři bratři Honzy Svěráka. A nehrajme si na pozéry a nesnažme se vytěsnit ani jedničku Princezny ze mlejna od Zdeňka Trošky. Titulní písničku si v jakési variaci povykuje na každém ligovém utkání sparťanský kotel.

Jak by měla vypadat moderní pohádka, o níž se dnes mluví?

Nejlépe by vůbec neměla být moderní, Kdo se pokusí o modernu, pravidelně prohrává. Pohádka má přece svůj kánon, nějaká pravidla, a ta je potřeba respektovat, protože jsou klíčem k tomu, aby vás divák pochopil. Představte si, že vezmete děti do kina na pohádku, takže očekáváte pohádku, a místo toho dostanete postmoderní blábol, exhibici tvůrčího ega, které žánru neslouží, ale povyšuje se nad něj. Budete odcházet z kina zklamáni, podvedeni. Je to podobné, jako byste šli na detektivku, ale místo toho se hrála romance mezi policistou a jeho kolegyní a o dopadení vraha vůbec nešlo. Mluvíme-li o žánru, pak ho pojďme ctít. Pakliže někdo z recenzentů či tvůrců žánrem pohrdá, ať ho nevyhledává, nebo ať ho netočí.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].