Jana Brejchová byla víc než jen „česká Bardotka“

Když v roce 1968 nepřijela na festival do Karlových Varů herečka Jana Brejchová, autor článku ve Festivalovém deníku z toho byl upřímně konsternován. V období, kdy organizátoři československé filmové přehlídky usilovně pracovali na její „západní“ fazoně, k níž patřily i v socialistickém Československu oficiálně neexistující filmové hvězdy, ta přední (a pro mnohé jediná) domácí nedorazila. Zdobný a fanouškovský faktor musely tehdy na karlovarské kolonádě zachraňovat herečky z pražských divadel Iva Janžurová nebo Vlasta Fialová.  

Fotografie Jany Brejchové naopak zdobila titulní stránku Festivalového deníku v roce 1964. A její proměňující se a vždy pozornost poutající tvář z obálek československých – ale v dobách její největší slávy v šedesátých letech i německých nebo maďarských – filmových a společenských časopisů od Kina přes Mladý svět po Květy a Vlastu nezmizela další tři dekády. Komunistický tisk o Brejchové psal jako o „jediné opravdové československé hvězdě“, fanynky ji napodobovaly a brzy se u jejího jména začalo objevovat přirovnání k její zahraniční současnici a „blond ikoně“ globálního dosahu Brigitte Bardot. Je to sice chytlavá zkratka a v nekrolozích herečky, jež zemřela v osmdesáti šesti letech po dlouhé nemoci 6. února, se opakuje v podstatě automaticky. Je to ale také srovnání, které kulhá a svému lesku navzdory Brejchové křivdí.

I bez obálek

Výjimečná popularita Jany Brejchové byla beze sporu do značné míry založena na jejím vzhledu, do nějž v šedesátých a sedmdesátých letech „dorostla“ z dívčího věku. Blond hříva, symetrická tvář s velkýma hlubokýma očima, které uměly být patřičně zasněné či svůdné a jimiž často hrála (za jistý vrchol lze v tomto směru považovat její němou Paulu v televizním seriálu F. L. Věk, kdy dokázala beze slov přesvědčivě ztvárnit křehkou, ale i pevnou romantickou vlastenku a protipól protřelé měšťácké štěbetalky v podání Jiřiny Bohdalové).