Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Kultura

Jak pouštěl Jan Lucemburský v Olomouci techno

Nevšední výběr ze všedních zážitků uplynulého týdne

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Vždycky když přijedu do Olomouce, nemohu se nezastavit před místním heliocentrickým orlojem. Slunce do středu vesmíru umístili už Koperník a Galilei, nicméně konstruktéři orlojů až na výjimky do středu vesmíru cpali Zemi. Heliocentrický ciferník dostal koneckonců olomoucký orloj až v roce 1898, kdy už bylo zcela zřejmé, co se točí kolem čeho. Mě ovšem víc přitahuje jeho socialisticko-realistická výzdoba.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Odhalili ji 9. května 1955, osm dní po Stalinově pomníku na Letné. Orloj získal na základě návrhů malíře Karla Svolinského mozaiku s chemikem, dělníkem a jízdou králů, pozoruhodný je i číselník s narozeninami a smrtí Stalina, Gottwalda či Ždanova. Plán přehrávat zvonkohrou Internacionálu naštěstí nevyšel, ale i tak je bizarní podívaná, jak se za vyzvánění hanáckých lidovek točí figurky volejbalistky, řezníka, mlékařky či úředníka.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Zvlášť když hned vedle stojí největší barokní sousoší v zemi, Sloup Nejsvětější Trojice. Stavěli ho skoro čtyřicet let jako díkuvzdání za konec morové rány z let 1714–1716. Stavbu pětatřicetimetrového pomníku paradoxně nepřežilo hned několik jeho stavitelů, donátorů i sochařů včetně Šimona Forstnera, autora ústřední měděné sochy Nejsvětější Trojice, při jejíž tvorbě se otrávil rtutí.

Zatímco orloj v roce 1955 odhaloval předseda Městského národního výboru Antonín Eliáš, morový sloup byl 9. září 1754 vysvěcen za účasti císařovny Marie Terezie. I zde ale najdeme jednu sochařskou bizarnost: sochu Jana Sarkandera umístili mezi svaté stovky let před jeho svatořečením, což se stalo v roce 1995 právě v Olomouci v rámci návštěvy papeže Jana Pavla II.

I já jsem tu při návštěvě blahořečil, ale jen tak soukromě. Neboť jsem byl nadšený z místního festivalu Divadelní Flóra. Na Hanou se díky němu daří dostávat špičkové divadlo nejen od nás, ale i ze světa, což letos platilo pro několik představení Dušana D. Pařízka, jež jsou jinak k vidění jen ve vídeňském Burgtheateru a Volkstheateru.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Přehlídku jsem nicméně začal tuzemskou záležitostí. Hamlety má na programu Divadlo Na zábradlí a vlastně jsem nemohl sáhnout po lepší volbě. Představení Jana Mikuláška, Dory Viceníkové a kolektivu v nekonečném sledu scének velmi otevřeně pojmenovává nešvary, jimiž je české divadlo prošpikované. Markýrování, sebeprožívání, šmíru hraní si na hraní i přehrávání… Vrcholným výstupem bylo vzpomínání vysloužilé herečky v podání Jany Plodkové, které se neslo přesně v duchu, jaký neustále slyšíme z rádia a televize. V té divadelní šatně jsem strávila posledních 63 krásných let a dalších 63 krásných let na to budu společně s vámi dokola vzpomínat, protože herecká šatna a herecké srdíčko, to je prostě něco, co se musí neustále propírat ze všech stran, byť je to ještě míň zajímavé, než kdyby popelář vzpomínal na ulice, které kdysi brázdil s kukavozem.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

No a vzápětí na to Rakušané předvedli, jak se herci prožívají jinde. Směšná temnota napsaná Wolframem Lotzem se loni v anketě Theater Heute stala inscenací sezony německojazyčných divadel. Naprosto chápu, proč. Pařízek v ní udělal totéž, co Mikulášek v Hamletech: ve hře inspirované Conradovým Srdcem temnoty a Coppolovou Apokalypsou ironicky napadá divadelní prostředí, konkrétně poměry v Burgtheateru, kde tu hru inscenoval. Divadelní kolos s astronomickým rozpočtem vyhazuje peníze oknem, dramaturgie tápe a herci pomalu nevědí, jaký má jejich práce smysl.

Ovšem místo toho, aby se začali tak jako v Česku ukájet sami sebou, s Pařízkovou pomocí se dokázali nad poměry povznést a stvořili něco, co by prostě v Česku nikdo nestvořil. Směšná temnota je neuvěřitelná jízda, na jejímž konci nejde o likvidaci plukovníka Kurtze, ale o likvidaci předsudků o tom, co se dá hrát pro zmlsaného vídeňského měšťáka. „Strkat si věci do zadku není správné, když to neděláš pro sebe, pro svou radost, ale pro peníze. Možná že jsem moc konzervativní, ale já to takhle prostě cítím,“ zněla jedna z klíčových výpovědí hry s ryze ženským obsazením, jemuž coby „černý negr ze Somálska“ vévodí Stefanie Reinsperger.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Tuhle herečku jsem poprvé viděl loni ve Vídni, když s Pařízkem zkoušela Noru. Už tehdy mě překvapilo, jak je spontánní a otevřená: vůbec neprotestovala, že ji pár dnů před premiérou s fotografem rušíme uprostřed práce, ale naopak okamžitě začala nadšeně pózovat a dobírat si režiséra. V Olomouci měla druhý den na programu hru, za kterou získala v Theater Heute přízvisko Herečka roku.

Handkeho Sebeobviňování je hodinový monolog, při kterém ji Pařízek nechal na diváky chrlit a (doslova) plivat zpověď, ve kterém opět dochází i na divadlo. Za herečkou běží v projekci záběry z jejích inscenací a ona se vzteká, křičí, dusí, co všechno udělala dobře a co špatně. Je to obrovsky komplikovaný text, ve kterém se (z mého pohledu) pro herce není čeho chytit. Nicméně titulkovací zařízení ukázalo, že Stefanie se od textu odchýlila snad jen dvakrát třikrát v úplných detailech. Nepochopitelně skvělé to bylo.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

A to hned hodinu poté nastoupila k dalšímu představení. Komorní drama O moc krátkých nožičkách napsala osmnáctiletá Katja Brunner a pro Volkstheater ho zrežíroval teprve dvaadvacetiletý Calle Fuhr. Je to opět náročný text, protože v něm ve dvou protínajících se monolozích vyznávají lásku a nenávist ke stejnému muži dvě ženy, matka a její dcera. Stefanie to zvládla brilantně. A to celý den hrála pod prášky a vitamíny, protože nemohla až do odpoledne mluvit kvůli nachlazení, a dokonce měla horečku. Takový zápal se na divadle jen tak nevidí.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Stejně jako se nevidí, že by Jan Lucemburský pouštěl německé techno. Standa Majer, který v neděli hrdinně padl u Kresčaku v pitomém televizním filmu Hlas pro římského krále, si v Olomouci odbyl premiéru coby DJ. Při vší úctě k jeho herectví, které kostýmní konverzační rytírnu v neděli přece jen drželo aspoň nad vodou, za pultem mu to šlo v úterý o dost líp. Protože si mohl pouštět a říkat, co chtěl, a nekecal mu do toho žádný Václav Křístek, který před Hlasem pro římského krále natočil Císaře a tambora a zřejmě měl představu, že i historické drama o Karlovi IV. se musí točit jako pohádka o císaři, který se rád převlékal za své poddané.

No nic, Divadelní Flóra trvá do neděle a na programu toho má ještě hodně. Jeďte tam.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].