Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Filmy roku 2017: 120 BPM, Ztracené město Z, Dunkerk, Hvězdné války

Divý kraj evropské nadřazenosti, blízké smrti a falešného liberalismu

 The Lost City of Z • Autor: Amaon Studios
The Lost City of Z • Autor: Amaon Studios

Rok 2017 výraznými filmovými zážitky nepřekypoval. Ale když už se přihodily, pak s nebývalou intenzitou – jako třeba 120 BPM nebo Divý kraj. Případně v divákovi velmi nenápadně rostly jako Ztracené město Z či německý Western.

Western (Valeska Grisebach, Německo, 2017) Karel May by se nestačil divit. Německá režisérka Valeska Grisebach si vypůjčila základní parametry žánru, k čemuž se rovnou – a napůl podvratně – přiznala v titulu svého třetího filmu. Skupina německých dělníků přijíždí na stavbu přehrady do Bulharska. Gradující střetávání se s „domorodými“ vesničany, kdy ani jedna strana nemluví jazykem té druhé, autorka bravurně dovádí do pojednání o tom, jak obtížné – a někdy nemožné – je někam patřit ve světě, kde silnější vždy vítězí. 

120 BPM (Robin Campillo, Francie 2017) Začátek 90. let. Paříž. Aktivistická skupina ACT UP beroucí se za práva lidí nemocných AIDS. Režisér Robin Campillo byl jedním z tehdejších aktivistů. S odstupem čtvrt století se vrací k dobovým událostem i dovnitř převážně gay a převážně HIV pozitivní komunity. Na jedné straně tak točí nevyhnutelně pro konkrétní skupinu a film může budit dojem jakési agitky. Nic ale není dál od pravdy. Campillo citlivě spojuje politické s osobním, dokáže z aktivistických schůzí vydobýt zásadní drama, rozumí síle (dobrého) patosu. Jeho film, věren názvu, energicky pulsuje v rytmu srdce, které až příliš dobře tuší blízkost smrti. Zasloužená Velká cena poroty z festivalu v Cannes. Recenzi snímku najdete v Respektu 01/2018.

Ztracené město Z (James Gray, USA, 2016) Na první pohled dobrodružný film o výpravě britského důstojníka do hloubi amazonského pralesa. Stejně jako však rozechvělé koruny palem a liány ve větru dokážou zmást zrak, je i Ztracené město Z víc než dobrodružstvím zasazeným do vlny archeologických výprav a snah o objevování dávných civilizací ve 20. letech 20. století. Major Percival Fawcett má nejprve jen nakreslit mapy pro Královskou geografickou společnost. V Amazonii ale objeví nejen známky starověké civilizace, nýbrž i část sebe. Část, k níž se musí neustále vracet i za cenu sebezničení. Téma osobních, spalujících aspirací se proplétá s destruktivními tendencemi evropské civilizace, které vyhřezly do první světové války. Přesvědčení civilizovaného světa o vlastní nadřazenosti nad primitivními divochy rozpouští plyn u řeky Yper.  Režisér noří více než dvouhodinové hledání „ducha“ do záplavy zelené a do žhnoucích tónů ohňů. A nechává na divákovi, jestli se na konci přikloní ke svému „spirituálnímu“, nebo „racionálnímu“ já.

Divý kraj (Amat Escalante, Mexiko / Dánsko / Francie / Německo / Norsko / Švýcarsko, 2016) Film, z něhož jde hlava kolem. Zdánlivě nesmyslně, ale o to úspěšněji spojuje sociální kritiku macho mexické společnosti s tělesným hororem a fantaskní pohádkou o mimozemských monstrech z asteroidů, přinášejících lidem extatickou fyzickou slast. Amat Escalante ze své cesty neuhne ani o píď. Potěšení lze najít na opravdu div(n)ých místech - a vždycky něco stojí.

Dunkerk (Christopher Nolan, USA, 2017) Kouzlo a intenzita filmů Christophera Nolana zpravidla spočívají ve struktuře, která se odhaluje jako zábavná křížovka. Pokud se pozorně díváme, můžeme mít na konci pocit úspěšného luštitele, který pospojoval všechny konce a roviny. Tuto radost nabízí i Dunkerk, ale přitom ustupuje vytříbené formální hře na maximální fyzický a pocitový efekt – poměrně výjimečné v současném blockbusteru. Závrať, akustické gejzíry, bouření živlů, mužská masa v neustálém pohybu. V žánru válečného filmu je sice možné debatovat o přílišné estetizaci válečné vřavy a přebytečném nacionalistickém patosu, každopádně Nolan žánr přesvědčivě a čistě rozšířil o svébytné pojetí noční můry a hranic odvahy.

Den poté (Hong Sang-soo, Jižní Korea, 2017) Korejský režisér Hong Sang-so natočil další absurdní, melancholickou i intenzivně vážnou studii vztahů mezi muži a ženami. Snídaně, večeře i pití kávy se proměňují ve fantasticky nenápadné drama i nečekanou komedii. Jejich efekt se násobí faktem, že žen je na jednoho slabošského muže víc a některé netuší, o co jde. Klidně snímané polo-celky dialogů mezi partnery, protivníky a kolegy, jejichž role se nečekaně proměňují, podtrhávají vnitřní drama bitev. Jakkoliv snímek vypráví o Jižní Koreji, emocionálně nezná hranic.

Hvězdné války: Poslední z Jediů (Rian Johnson, USA, 2017) Skutečný a nečekaně povedený restart Hvězdných válek po převzetí studiem Disney. Rianu Johnsonovi a jeho týmu scénáristů se podařilo najít balanc mezi starým a novým: mezi odkazy na původní trilogii z přelomu 70. a 80. let a příběhem, který se od ní dokáže odpoutat a žít samostatným životem. Mark Hamill coby Luke Skywalker konečně dostal dramatický prostor, po kterém tak dlouho toužil. Castingový režisér si zaslouží Oscara za obsazení Adama Drivera do role Kylo Rena. Nikdo jiný v současnosti nedokáže zahrát vnitřní rozháranost adekvátní galaktickému měřítku celé ságy. Johnsonovi se navíc daří vytvořit dojem, že silné emoce, psychologie postav a příběh jsou pro něj důležitější než merchandising.

Get Out (Jordan Peele, USA, 2017) Překvapení roku a nečekaný hit. Film, o kterém se v USA mluvilo možná nejvíce. Varianta na stepfordské paničky naladěná na současné rasové pnutí a falešný liberalismus uvnitř americké společnosti. Černošský mladík Chris přijíždí na víkend do domu zámožných rodičů své bílé přítelkyně. Počáteční idyla, v níž liberální bílá Amerika „přijímá“ Ameriku černou, se mění v horor, jehož hrůza spočívá v těch nejvíc nenápadných detailech, v perfektní laskavosti a temném podvědomí.

Wind River (Taylor Sheridan, USA/Velká Británie/Kanada, 2017) Sevřený a studený thriller z ledových plání indiánské rezervace ve Wyomingu.  Scenárista drogového thrilleru Sicario Taylor Sheridan ve svém filmu o záhadné vraždě indiánské dívky, jejíž zmrzlé tělo najde místní stopař ve sněhu, chytře pracuje s metaforou přírody. Násilí páchané na krajině (a jejích původních obyvatelích) pokračuje v násilném aktu. Historická vina je usazená hluboko ve zmrzlé zemi, po níž se pohybují lovci a jejich kořist. Drobný film sice spadá do stále trvající populární vlny „severských krimi“, jež zasáhla i USA, ale má svůj vlastní hlas.

https://www.youtube.com/watch?v=zN9PDOoLAfg

Křižáček (Václav Kadrnka, ČR, 2017) Čestné místo mezi nejvýraznějšími filmy roku si zaslouží druhý snímek Václava Kadrnky Křižáček, jakkoliv nejde zdaleka o film jednoznačně podařený. Příběh o středověkém rytíři hledajícím svého synka, který se chtěl přidat k dětské křížové výpravě, klopýtá po své cestě, ale Kadrnkova vize kontemplativního filmu naplněného symboly se vymykala z nevzrušivého průměru české produkce. Minimálně zanícenou důsledností, s níž se Kadrnka pokusil o film-meditaci.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].