Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Česko v New Yorku zastupují chlupaté dudy

qqqqqq
V NY parku musí být i umění • Autor: Jan H. Vitvar

Minule jsem tu slíbil, že se během týdne porozhlédnu po dalších českých stopách v newyorských muzeích a galeriích. Začal jsem tedy obligátně v tom největším, Metropolitním. S trpělivostí detektiva Mrázka před odchodem do důchodu jsem v tom labyrintu pátral, pátral, až jsem skutečně v nepřeberném množství exponátů cosi našel. Bohužel tedy nikoli ve výtvarné sekci. Nicméně v hale přezdívané „mužská“ vyhrazené sbírce zbraní mají krásný štít z 15. století, jenž byl patrně vyroben v Chomutově pro nějakého lučištníka.

q
Autor: Jan H. Vitvar

Tři pštrosí péra uprostřed odkazují ke královskému atributu, který zpopularizoval Jan Lucemburský svou hrdinnou smrtí u Kresčaku, při níž měl na hlavě přilbu právě s ozdobami nelétavého běhavého ptáka. Na jeho počest (tedy na počest padlého krále, nikoli ptáka) je dodnes používají příslušníci britské královské rodiny s titulem princ waleský. Také sousední trojice hrotů kopí pochází z českého království, koneckonců na sobě mají monogramy krále Albrechta, druhého Habsburka na českém trůnu. Albrecht sice žádné ptačí perutě nepoužíval, zato ale vedl letité spory s Ptáčkem z Pirkštejna.

Reklama
Reklama

Ale tím české stopy v Met nekončí. V hudebním oddělení jim tu visí „bohemian bock“ čili české dudy. V devatenáctém století je kdosi vytvořil z kůže pěkně chlupatého kozla a zajímavé na nich je, že se podle popisku tento typ používal v „Čechách, na Moravě, v Sazku a Slezsku“. Čímž se pro Američany stáváme poněkud větší zemí, než jsme.


qq
Autor: Jan H. Vitvar

Aby těch českých stop nebylo málo, pár jich je i v Muzeu moderního umění. V aktuální expozici Making Music Modern najdeme nejen proslulé přípravné práce Františka Kupky k jeho Amorfě (ze stejné série jich vlastní mnohem víc Museum Kampa Medy Mládkové), ale i objekt Destruovaná hudba. Jde o kotoučový magnetofon, na který Milan Knížák v roce 1963 vychrstnul barvu stejně rudou, jako jsou jeho oči, když slyší jméno Meda Mládková. Já se ovšem v MoMA stavoval hlavně kvůli retrospektivě Yoko Ono. Ale upřímně řečeno, jediné, co mi z ní zůstalo v hlavě, respektive v uších, je kvílivý hlas umělkyně nesoucí se expozicí. A pak také koutek vyhrazený amatérským performerům, kteří si zde mohou zapůjčit černý hábit a před ostatními návštěvníky na (y)oko předstírat, že je to tady to (v)ono. Nutno ovšem dodat, že sbírky MoMA prezentované v průběžně obměňované stálé expozici jsou excelentní. A nutno také přiznat, že jsem teprve až teď zjistil, jak jsou ve skutečnosti Picassovy Avignonské slečny velké.


qqq
Autor: Jan H. Vitvar

Budova Guggenheimova muzea od Franka Lloyda Wrighta se naopak při přímém kontaktu smrtelníkovi jeví o dost menší, než si ji podle fotografií a filmů představoval. Aktuálně tu hostí výstavu kolumbijské sochařky Doris Salcedo a je to silná podívaná. Autorka už třicet let zpracovává jakýsi katalog traumat svého národa včetně války drogových kartelů a státem řízených únosů a vražd. Jako jeden z prostředků k tomu používá nesmírně křehké objekty, které přitom vůbec křehké nejsou: staré kredence, skříně, židle a postele totiž plní betonem, kterým je zároveň propojuje mezi sebou. Jsou to jakési pomníčky připomínající soukromé prostory, jimiž se dodnes nesou ozvěny nezahojených křivd a utrpení. Což zní možná pateticky, ale prostě to tak je.


qqqq
Autor: Jan H. Vitvar

Svá traumata dlouhodobě ohledává taky Libuše Jarcovjáková. Ve středu měla vernisáž v Českém centru čili v takzvaném Českém národním domě v luxusní čtvrti Upper East Side. Slyšet po čase opět libozvučnou češtinu bylo pochopitelně příjemné, zvlášť když ji používal kurátor výstavy Ivan Pinkava, který citlivě zachází nejen s fotoaparátem, nýbrž i s mateřštinou. Mluvil tu o outsiderech z přesvědčení, jež nejdou za slávou ni penězi, ale za pravdivostí, která je pro ně mnohem přednější. Což pro tvorbu Libuše Jarcovjákové rozhodně platí - jak jste se mohli před rokem dočíst v tištěném Respektu v reflexi její výstavy v Ateliéru Josefa Sudka. Newyorská expozice je oproti té pražské více osobní. A takové mají být všechny akce plánované na září, které sem příležitostný kurátor Pinkava přiveze (v pátek tu třeba hrají www) a jež spojuje právě téma outsiderství.


qqqqqj
Autor: Jan H. Vitvar

Když už jsme u lidí stojících stranou. Málokde si člověk může tento pocit tak krásně vychutnat jako právě v New Yorku, respektive v místních pohostinstvích. Kupříkladu v legendárním White Horse v Greenwich Village, kam chodil Dylan Thomas se svými kumpány a kde si dal v listopadu 1953 závěrečných rekordních osmnáct velkých panáků whiskey, poté zkolaboval a po pár dnech v pouhých devětatřiceti zemřel. Mě od podobného bohémského osudu zachránil nejen fakt, že jsem momentálně o rok mladší. Ale především že jako středoevropský outsider na takovou porci alkoholu ve White Horse nedisponuji dostatečným obnosem.


qqqqqq
V NY parku musí být i umění • Autor: Jan H. Vitvar

Přemýšlet o těchto existenčně-existenciálních otázkách se dá třeba v Hudson River Parku, druhém největším v New Yorku hned po tom Centrálním. Právě sem do někdejších přístavišť vozily zaoceánské parníky středoevropské imigranty; na molo č. 45 měli dorazit i ti z Titanicu, ale - jak známo - nedorazili. Dnes tu vybudovali cyklostezku, běžeckou dráhu, spoustu odpočívadel a sedmikilometrový pás zeleně oddělující řeku od Manhattanu. Jak je v kraji zvykem, nemůže chybět ani umění. O jeho náplň se stará neziskovka Art Production Fund, která sem přes léto umístila mimo jiné díla Švédky Hanny Liden. Jak je vidět, artefakty srozumitelné širokému obyvatelstvu jsou oblíbené nejen v českých městech.


qqqqqqq
Autor: Jan H. Vitvar

Čili naši newyorskou anabázi zakončeme něčím náročnějším. Symbolicky v Metropolitním muzeu, kde jsem před čtrnácti dny začal. V sekci s komplikovaně politicky korektním názvem Umění arabských zemí, Turecka, Iránu, Střední Asie a pozdní Jižní Asie (v naší Národní galerii se s tím nepárají a používají prostě termín Umění Asie) prezentují mimo jiné pozoruhodnou kresbu Rakev imáma Alího. V padesátých letech 16. století ji vytvořil anonymní íránský umělec a zobrazuje dle šíitské tradice prvního imáma, jak vede velblouda nesoucího jeho vlastní rakev; scéně v pozadí přihlížejí jeho synové Hasan a Husajn.

Rakev s sebou imám vláčí proto, že předpověděl vlastní smrt a chtěl na ni být připraven. Co je ovšem zajímavé, podle legendy synům řekl, že až zemře, jeho tělo do hrobu převeze na velbloudovi zahalený muž, jehož se nemají na nic ptát, jen ho doprovodit na hřbitov. Což se taky stalo, aniž si ovšem všimli, že tím zahaleným mužem je jejich vlastní otec. Tak jistě, je to trochu zamotané, člověk by skoro chtěl říct zahalené rouškou tajemství. Tu mají postavy na kresbě nejen kvůli obsahu legendy, ale i kvůli důmyslnému nápadu výtvarníka, jak obejít náboženský zákaz zobrazovat lidské tváře.

S tou mou dobráckou se od příštího týdne už opět můžete potkat v Praze.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte