Zákony porušuju, ale snažím se to dělat zodpovědně

Ve studený páteční podvečer v půlce února jsou ulice Ústí nad Labem tmavé a takřka liduprázdné. Za normálních okolností by obyvatelé krajského města v tuhle hodinu vítali konec pracovního týdne, ale pandemie covidu a vládou nařízený nouzový stav udržují život ve značně přiškrcené podobě - hospody a restaurace mají už od Vánoc zavřeno, stejně jako školy, kina, posilovny i většina obchodů. O to víc upoutávají pozornost prosklené dveře v ulici ve středu města, zpoza kterých se do tmavé mrazivé noci line proud světla a ozývá se typicky hospodský hluk. Skrze sklo je vidět asi dvacet lidí, kteří sedí u stolů či postávají u baru a popíjejí pivo nebo destiláty, přičemž nikdo z nich nemá na tváři roušku. Když dovnitř vejde novinář s nasazeným respirátorem, osazenstvo lokálu na chvíli zpozorní, ale barman kývne, že je vše v pořádku - a hosté se zase vracejí ke svým hovorům.

Podnik v centru města má oficiálně zavřeno, každý pátek večer se ale navzdory restrikcím na pár hodin „tajně“ otevře. Jeho majitel a barman v jedné osobě spolu se svým kamarádem-právníkem našli způsob, jak úřední zákaz obejít: navenek se všichni přítomní tváří, že tu neprobíhá žádný večírek, ale schůze soukromého spolku, jehož členové se po příchodu zapisují do návštěvní listiny. A jelikož podobná soukromá setkání nouzový stav nezakazuje, hosté baru zákon formálně neporušují – tedy minimálně z jejich pohledu. Šéf podniku samozřejmě ví, že jde o právní kličku. „Jinak to ale dneska dělat nejde,“ říká hubený šedovlasý muž, který si z obavy před možnými sankcemi nepřeje uvést jméno.

Podobným způsobem po celém Česku podle všeho fungují (nebo aspoň do začátku aktuálního zpřísněného lockdownu fungovaly) stovky restaurací, hospod a barů, jejichž majitelé se z různých důvodů rozhodli navzdory přísnému zákazu své podniky otevřít. Část z nich si z rebelského otevírání hospod a zlehčování rizika covidu dokonce udělala politický program. Například majitelé restaurací sdružení do iniciativy Chcípl PES požadují okamžité zrušení vládních restrikcí a nedávno oznámili kandidaturu v podzimních sněmovních volbách. V čase, kdy se nákaza šíří a nemocnice plní, pořádá hnutí naštvaných hospodských demonstrace, během kterých se nedodržují pandemická opatření a řečníci na pódiích nebezpečí viru bagatelizují.

Existuje ale i řada hospodských, kteří covid neberou na lehkou váhu, uvědomují si velká zdravotní rizika – a přesto mají otevřeno. Patří mezi ně i zmíněný bar v Ústí nad Labem. „Já nejsem žádný popírač, který by chodil demonstrovat bez roušky na Staroměstské náměstí, kde na pódiu řeční Václav Klaus. Vím, že ta nemoc je nebezpečná,“ říká ústecký podnikatel. Proč tedy bar v Ústí nad Labem - stejně jako řada dalších - pravidla porušuje, když počet nakažených stoupá, české nemocnice se blíží limitům a epidemiologové apelují na lidi, aby se vzájemným kontaktům vyhýbali?

Promluvili jsme s několika z nich a jejich důvody jsou různé. Někdy je otevřený bar snahou zoufalého majitele udržet aspoň nějaký příjem v situaci, kdy finanční kompenzace od státu nepokryjí každodenní náklady. Jindy se provozovatel snaží udržet pohromadě tým spolupracovníků, který předtím budoval několik let. A někdy je občasné setkávání se v hospodě prostě jen pokusem udržet při životě lokální komunitu, které po měsících izolace chybí vzájemný kontakt.

Omezit riziko

Majitel baru v Ústí nad Labem své otevření ospravedlňuje tvrzením, jeho bar nepředstavuje zdravotní riziko. Každý čtvrtek, tedy vždy před páteční otvíračkou, si nechá udělat antigenní test. Když pak v pátek odpoledne otevře, dovnitř prý pouští jen příbuzné, přátele a známé, o kterých je přesvědčen, že by nešli mezi lidi s příznaky nemoci. Navíc každému hostovi hned u dveří pro jistotu změří teplotu. Každý člověk také u vchodu zapíše do knihy své kontaktní údaje, aby bylo možné trasovat jeho kontakty v případě nákazy u jiného hosta. Podnikatel je přesvědčen, že v tomhle režimu fungování je jeho bar relativně bezpečný -  „na rozdíl od velkých fabrik, kam chodí lidé nemocní do práce bez roušek“, jak sám říká. „Pokud bych zjistil, že se u mě v baru přenáší covid, dělat bych to okamžitě přestal,“ zdůrazňuje. To se ale zatím prý nestalo.

Je tu ale logická námitka, že do baru může přijít člověk s covidem bez příznaků, nakazit ostatní a barman může být ve výsledku zodpovědný za někoho, kdo pak skončí v nemocnici. Nemá tedy pocit, že ohrožuje své okolí a přidělává práci vyčerpaným zdravotníkům? „Proti téhle teoretické možnosti bych já postavil své velmi reálné problémy. Utratil jsem všechny úspory, dceři jsem musel vybrat stavební spoření, abych měl na zaplacení běžných nákladů. Do ledna jsem všechny příkazy dodržoval, ale pak jsem se šprajcnul. Stát se o mě nedokáže postarat, tak se musím postarat sám,“ říká emotivně. Má prý navíc plán, jak riziko nákazy ještě snížit –bude dovnitř pouštět pouze lidi s negativním testem na covid nebo s potvrzením, že nemoc už prodělali (o týden později bar toto pravidlo skutečně zavádí – pozn. red.).

Hlavní důvod, proč ústecký podnikatel nechává svůj bar otevřený, je existenční nouze. Ještě před rokem měl přitom dokonce hned tři zaměstnání: provozoval e-shop s papírovými identifikačními náramky pro hudební festivaly,  jako promotér organizoval koncerty a k tomu měl bar jako svého koníčka. Tyto činnosti mu prý zajišťovaly „velmi slušné živobytí“ i za situace, kdy platil hypotéku a alimenty dětem ze dvou bývalých manželství. Všechny tři zdroje příjmů ale rázem vyschly ve chvíli, kdy přišel covid. „Ze dne na den se to sesypalo jako domeček z karet, najednou jsem měl příjmy nula,“ popisuje podnikatel.

Od státu nyní dostává v rámci kompenzačních programů celkem 15 tisíc korun, avšak to mu vzhledem k vysokým nákladům nestačí a každý měsíc tak končí v mínusu 13 tisíc korun. Ani tajný provoz baru tyto náklady nepokryje, ale pomůže vydělat aspoň něco. Barman svým hostům prodává poukazy na budoucí konzumaci alkoholu, přičemž někteří si jich kupují hned několik, aby podnik podpořili v době nouze. „Někteří jsou tak velkorysí, že ten kupon přede mnou roztrhají, aby mi pomohli,“ říká prošedivělý podnikatel.

Skutečnost, že má ústecký bar navzdory zákazu otevřeno, vidí i běžný kolemjdoucí, policie tu však zatím nezasáhla. „Pravidelně mě navštěvují, ale jsou velmi tolerantní a chápaví, v podstatě vyžadují pouze dodržení policejní hodiny uzavření v devět večer,“ říká barman.

Udržet tým

Odhadnout, kolik barů funguje v podobném režimu jako ten v Ústí nad Labem, je těžké – jejich majitelé své podniky provozují většinou tajně z obavy, že by dostali pokutu, a navíc přišli o veškeré kompenzace od státu. Sociolog Daniel Prokop s odvoláním na průzkum veřejného mínění v rozhovoru pro Radiožurnál uvedl, že v uplynulém týdnu navštívily zavřenou restauraci tři procenta dotazovaných.

Určitou představu o rozsahu fenoménu ilegálních hospod si lze udělat také z údajů, které zveřejňuje zmíněný spolek Chcípl PES sdružující restaurace, bary a pohostinství protestující proti plošnému uzavření. Podle webových stránek má přes 1200 podporujících podniků, ale jen část z nich pravidla nouzového stavu otevřeně porušuje. „Víme o třech stovkách podniků, které mají otevřeno,“ říká Jiří Janeček, majitel pivovaru ve středočeských Jincích a jeden z lídrů hnutí. Někteří členové hnutí Chcípl PES, jako například majitel pražské restaurace Šeberák Jakub Olbert, mají navzdory restrikcím otevřeno už několik týdnů i pro veřejnost a na rozdíl od baru v Ústí nad Labem negativní testy nevyžadují. Pokutu za otevření však podle Janečka zatím dostalo jen několik členů hnutí a maximální výše postihu byla pět tisíc korun. Policie údaj o tom, kolik rozdala pokut přímo otevřeným barům, restauracím či hotelům, neuvádí.

V ostrém kontrastu s hospodami sdruženými v iniciativě Chcípl PES funguje podnikatelka, která si z obavy před úřady nepřeje uvést své jméno ani místo, kde podniká. Mladá žena provozuje hudební klub a ubytování v nejmenovaném českém horském středisku. Za normálních okolností se v jejím baru pořádají velké akce, nyní oficiálně funguje pouze výdejní okénko nabízející nápoje. Pro známé a přátele má ale bar otevřeno dál.

Chodí sem posedět místní obyvatelé, lyžařští instruktoři nebo personál z okolních obchodů. V podniku, který má mnohonásobně větší kapacitu, se tak každý večer většinou sejde deset až třicet lidí. Podnikatelka přitom pandemii nepodceňuje. Chápe, že hospody a bary mají mít zavřeno, ani iniciativu Chcípl PES nepodporuje, protože jí nedodržování pandemických pravidel přijde sobecké. Proč tedy sama pravidla porušuje?

„Do baru chodí jen lidé, co tady žijí, znají se a stejně by se někde potkali, ať už na kopci nebo u někoho doma,“ vysvětluje a dodává i praktickou stránku věci: „Mám tu personál, který si chci udržet. Snažím se pro ně udělat činnost a ve výsledku tady není co jiného dělat. Takže chci vygenerovat aspoň nějaké peníze a být připravená rychle otevřít, až zákazy skončí,“ říká podnikatelka.

Její měsíční náklady na provoz budovy provoz baru a ubytovny nepokryje, takže podnikatelka musela sáhnout do úspor. Momentálně čerpá z hypotéky, kterou si vzala na rekonstrukci domu, kde bydlí, a doufá, že až se věci vrátí do normálu, ztracené peníze zase vydělá. Požádala si také o kompenzace, které by jí měly zaplatit část nákladů, ale ty dostane až později. „Nedovedu si představit, co by bylo, kdybych hypotéku neměla,“ dodává.

Podobně jako ona prý na horách funguje řada podnikatelů. Velké hotely , které jsou „na očích“, mají zavřeno, ale chalupy a penziony ubytovávají stálou klientelu bez ohledu na zákazy. „Sněhové podmínky na horách jsou letos ideální, když někdo do nějaké chalupy jezdí s rodinou třeba deset let a zavolá majiteli, že by chtěl přijet i letos, tak se nějak domluví,“ popisuje.

Ze svého počínání je prý přitom často nervózní a snaží se být opatrná. Večerní provoz baru má proto přísná pravidla: dovnitř smějí jen ti, které někdo z personálu zná, nikdo z hostů nedává na internet fotky ani zmínky o baru, ven se chodí potichu, dveře se otevírají podle smluvených pravidel. „Když volají cizí lidi, že slyšeli, že funguje u nás bar, tak je odmítám. Říkám, že netuším, o čem mluví,“ říká majitelka.

Kromě obavy z prozrazení je tu i zodpovědnost za případnou nákazu. Zrovna nedávno se u jednoho z barmanů poprvé objevil covid. Majitelka situaci vyřešila tím, že pracovníka izolovala v jednom z pokojů v ubytovně a obvolala všechny, se kterými mohl přijít do kontaktu. Veškerý personál i sebe poté nechala otestovat. „Hygiena se vůbec neozvala, dělala jsem trasování místo nich. Já zákony porušuju, ale snažím se je porušovat nějak zodpovědně,“ říká.

Už je to dlouhé

Jestliže bar v Ústí nad Labem i klub v horském středisku své otevření zdůvodňují aspoň do určité míry snahou vydělat nějaké peníze, případ rodinné hospody v jihomoravské vesnici je jiný. Rodina, která malou hospodu oblíbenou mezi zvláště pivaři provozuje, není na příjmu z prodeje piva a jídla existenčně závislá. Majitelé mají jiné příjmy, které by je uživily, mohli by si tedy dovolit dodržovat vládní opatření a mít zavřeno. Uzavření hospod v Česku ostatně i podporují: „Nákazu nepodceňujeme, víme, že je na prd, těšíme se na očkování,“ říká dcera majitelek.

Restrikce rodina dodržovala a jarní i podzimní lockdown využila k renovacím restaurace. Když ale přišel zimní lockdown, rozhodla se zákaz občas porušit a čas od času uspořádat oslavu pro uzavřenou společnost. „Třeba jsme uspořádali svatomartinskou husu pro dvě rodiny, pro někoho zase narozeniny, anebo oslavu, když se někomu ve vesnici narodilo dítě,“ popisuje dcera majitelů.

Na podobné akce provozovatelé pouštějí jen známé a přátele z vesnice. „Dlouho jsme je odmítali, pak už to dál nešlo. Už to bylo moc dlouhé. Někteří se nepotkali třeba několik týdnů, je to pro ně vzácnost,“ říká provozovatelka. Dalším důvodem je podle ní snaha zaměstnat svého otce, který je bez provozu hospody apatický. „Když má hospoda zavřeno, sedí doma a pije pivo, z čehož máme doma obavu. On hospodu miluje a potřebuje něco dělat. I to byl důvod, proč jsme do toho šli,“ říká dcera.

Porušení pravidel prý v rámci rodiny rozebírali, než se rozhodli k němu přistoupit. Riziko si všichni doma uvědomují, testy na covid od hostů nevyžadují, ale sami se čas od času otestovat nechají. „My to riziko nepodceňujeme. Nechodíme do hospody bez roušky a rozhodně neplánujeme úplně otevřít. Ale občas se prostě sejdeme, protože už to prostě bylo moc dlouhé,“ uzavírá dcera majitelů malé hospůdky.