Vražda v šesté minutě. Seriál Místo činu slaví 50 let
 
Tatort
Karin Gorniak a Leonie Winkler, Místo činu Drážďany

Volat někomu v Německu v neděli po osmé večer se považuje za neslušnost. A nejen proto, že je ještě víkend. Dá se totiž předpokládat, že dotyčný bude sedět u televize a s napětím sledovat další epizodu z krimi série Místo činu. Tatort – jak zní název v originálu – je fenomén, jaký nemá v populární kultuře srovnání, a to jak z hlediska struktury cyklu, tak z pohledu vytrvalosti a dlouhověkosti. Nemá ústředního protagonistu, ale střídají se v něm různé regionální týmy, které odpovídají federativní struktuře Německa. V průběhu let přicházejí i odcházejí. Nedělní večer mu na prvním kanále německé televize patří už přesně padesát let a jeho úspěšnost od 29. listopadu 1970, kdy byla poprvé odvysílána detektivka Taxi nach Leipzig , nijak nepolevuje.

V číslech sledovanosti se jedná stále o hit, který přežil nástup satelitního vysílání i streamovacích platforem. Vybízí ke společnému sledování a v číslech se pravidelně umísťuje za velkými sportovními událostmi roku. Ve srovnání s ostatní domácí tvorbou nemá konkurenci, každá nová epizoda má sledovanost v rozmezí od 8 do 12 milionů.

Reklama
Reklama

Jde o zázračnou jistotu a jednu z posledních velkých televizních událostí. Dává do pohybu vzrušené debaty na Twitteru, který jinak v Německu není příliš živou sociální sítí. Zápletky a scény z epizod Místa činu dokáží podnítit společenskou debatu i živit bulvární rubriky. Narozeniny slaví mrazivým dvojdílem z prostředí drogového obchodu a kalábrijské mafie In der Familie, jehož druhé pokračování bude odvysíláno tuto neděli - a v němž spolupracují populární týmy mnichovských a dortmundských policistů.

https://www.youtube.com/watch?v=oWXQse8KUq0

Za ono půlstoletí se Tatort stal dokonalým zrcadlem i mapou Německa, které tak poznává sebe samo skrze příběhy o zločinech a jejich nápravě. V oněch 1146 epizodách, které byly dosud odvysílány, zemřelo přes dva a půl tisíce lidí , přičemž nejkrvavějším díle bylo 51 mrtvých. K vraždě došlo převážně v šesté minutě stopáže, nejčastější způsob smrti bylo zastřelení a obětí byl nejčastěji podnikatel nebo manažer, naopak pouze jednou jedinkrát zahradník. A do objasnění všech těchto případů se zapojilo zhruba 150 vyšetřovatelů. Na začátku obrovského popkulturního fenoménu, který definuje německý nedělní večer, přitom stálo jedno velmi nouzové řešení, panika z konkurence a geniální nápad mladého teatrologa, emigranta z NDR.

Neměl žádnou šanci

Gunther Witte, student divadelní vědy na východoberlínské Humboldtově univerzitě, zažíval v první polovině padesátých let poměrně nudné večery. „Východoněmecká televize mě nezajímala a ta západní se nedala naladit,“ vzpomínal dnes již zesnulý stvořitel Místa činu v rozhovoru pro týdeník Spiegel v roce 2010. A když zrovna nebyl na premiéře nového představení nebo opery, trávil čas se západoberlínským rozhlasem, kde mu ze všeho nejvíc učarovalo policejní vysílání na motivy skutečných případů Es geschah in Berlin (Stalo se v Berlíně).

I díky tomuto koníčku cítil, že se situace v rozděleném Německu začíná vyostřovat. V roce 1961, pár týdnů předtím, než započala stavba Berlínské zdi, se odhodlal utéct do západního Německa. Coby divadelní vědec, který získal vzdělání na Východě, necítil, že by měl v oboru šanci. Vzal tedy za vděk nouzovým řešením a přijal místo dramaturga vysílání na jednom z regionálních kanálů sdružených v dynamicky se rozvíjející veřejnoprávní televizi ARD.

Gunther Witte
Gunther Witte • Autor: ARD/ Thorsten Jander

Bral to jako uklizení se do závětří a práce mu také delší dobu nepřinášela velké výzvy, to se však změnilo v roce 1969. ARD tehdy začal nebezpečně šlapat na paty její konkurent, druhý kanál ZDF, jenž diváky nadchnul krimiseriálem Der Komissar. Šlo o hit na páteční večer a v ARD zuřili. Sotva šest let starý kanál – nota bene „dvojka“ - je dohání. Ukazovalo se, že ARD nemělo na poli zábavy co nabídnout, a tehdy dramaturg Witte, kterého přese všechno krimi jako žánr ani moc nezajímala, dostal zadání, že musí vymyslet něco, co ARD opět zajistí vedení. A jak vtipně uvádí Witteho nekrolog z roku 2018 ve Spiegelu: „Neměl žádnou šanci a toho využil.“

Z nouze, ale geniálně uchopil to, že ARD fungovala jako federální síť regionálních televizí. Žádná z těchto televizí by neměla rozpočet na to vybudovat výstavní samostatnou a pravidelnou sérii, ovšem pokud by se vystřídaly a každá by přispěla svým výrobním týmem, dalo by se na tom stavět. Witte si vzpomněl na večery se skutečnými případy u berlínského rozhlasu a stanovil tři pravidla, která vtiskla Tatortu finální podobu a jimiž se tvůrci řídí dodnes. Zní zhruba takto: případy musí být realistické, v centru vyprávění musí stát postava detektiva a epizody musí mít vždy regionální nádech podle místa dceřiné pobočky ARD.

Regionalismus jako koncept

Podle Witteho vzpomínek se vedení na jeho nápad moc netvářilo a do realizace se pustilo spíše ze zoufalství z raketového vzestupu ZDF než z víry v sílu nového konceptu. Tak se v neděli 29. listopadu 1970 objevil na první případ Taxi nach Leipzig, v němž svérázný tělnatý komisař Trimmel z Hamburku na vlastní pěst a bez povolení východoněmeckých úřadů pátrá po velmi podezřelé smrti zřejmě západoněmeckého chlapce na dálničním odpočívadle poblíž Lipska.

Už tady se v zárodku ukázalo, co bude pro Tatort napořád typické, a sice prolnutí aktuální politické situace – v tomto případě rozděleného Německa - s osobní rovinou, v níž studená válka na mnoho způsobů roztrhá rodinné vztahy. Nedělní večer byl pro vysílání vybraný i proto, že znamenal přechod mezi víkendem a pracovním týdnem, a tudíž se hodil pro realistické dílo mnohem víc než sobota, která byla v německém schématu tradičně vyhrazena zábavné estrádě.

Schimanski
Komisař Horst Schimanski a jeho kolega Christian Thanner • Autor: WDR

Místo činu se trefilo do dobových tendencí. Jak poznamenává literární vědec Jochen Vogt ve vlivné stati Tatort - der wahre deutsche Gesellschaftsroman: Regionalismus se stal klíčovým konceptem poválečné západoněmecké literatury, ale také politického a společenského života. Hledání identity prostřednictvím lokální příslušnosti byla logická reakce na nacistickou ideu Velkého Německa. V případě Tatortu tak šlo už od začátku o objevování vnitřního multikulturalismu NSR, který se posléze proměnil v multikulturalismus skutečný - s opakujícími se vlnami přistěhovalců a sjednocením po roce 1990.

Už v sedmdesátých letech tak dosahuje Tatort snových ratingů. Každý týden se na něj dívá přes 20 milionů diváků. Absolutní rekord drží s 26,5 miliony (a podílem 65 procent) epizoda Rot – rot – rot z roku 1978. Na jeho tvorbě se tehdy podílejí uznávaní tvůrci: hudbu k několika dílům dodaly kapely Can nebo Tangerine Dream, provokativní díl o sexuálním vztahu šestnáctileté studentky (Nastassja Kinski) s učitelem zase režíroval Wolfgang Petersen. Tatort tehdy sice má punc mainstreamové zábavy, ale ještě se zdaleka netěší takovému kreditu a schopnosti komentovat dění ve společnosti, jakou si posléze vybudoval v osmé a deváté dekádě. Vše změnil - Wittemu nejmilejší - obhroublý detektiv v bílé bundě z Duisburgu.

Macho fasáda

Ospalý muž s knírem – zjevně v kocovině – obhlíží z okna ranní siluetu šedivého průmyslového města. Poodstoupí k žalostnému kuchyňskému koutu, kde jsou navršené hromady špinavého nádobí a prázdných pivních lahví. Bere do ruky mastnou pánev a dvě vejce. Po chvíli rozpačitého váhání však vajíčka rozťukne do sklenice a syrová je vypije. Touto scénou se v úvodu epizody Duisburg-Ruhrort v červnu 1981 uvedl v rámci série nejslavnější komisař Schimanski v podání Götze George. A jeho entrée způsobilo pohoršení: fiktivní hrdina byl trnem v oku místním politikům i skutečnému policejnímu sboru.

https://www.youtube.com/watch?v=VjnrLI5gBu0

Nedokázali snést, že by reprezentant zákona Spolkové republiky Německo měl být sice sympatický,  ale  ranař s rozháraným osobním životem, který si rád přihne, obchází jeden předpis za druhým, má minulost kriminálníčka, je z dělnického prostředí a většinu problémů řeší pěstmi. Bulvární deník Bild vedl proti Schimanskému kampaň, v níž vyčísloval, kolikrát v jednom díle zakleje „Scheiße“ a postava by se na obrazovkách veřejnoprávního kanálu nejspíš neudržela, kdyby se za ni nepostavil tehdejší primátor Duisburgu Josef Krings.

Schimanski zcela naboural dobový obraz muže zákona. Bylo to i poprvé, kdy se v této německé krimi objevil policista, který překračoval hranice dané zákonem a násilí potíral násilím. Místo do vilek na předměstí, kde se odehrávají rodinné zločiny z vášně, zavedl diváky do temných čtvrtí Duisburgu potýkajícího se s úbytkem průmyslu i nezaměstnaností, kde kvete organizovaný zločin. Schimaski se objevil ve 29 dílech a s Místem činu se rozloučil v roce 1991 jako idol mužů i žen.

Pozoruhodná je přitom dobová interpretace jeho macho-fasády od filozofa a esejisty Michaela Rutschkyho v textu Schimmi und das Hysterische, kde zdůrazňuje kolik „ženských“ vlastností vlastně jeho na odiv dávaná tvrdost zakrývá. Schimanski se při vyšetřování spoléhá především na instinkty a pocity, tíhne k sentimentalitě a v milostných vztazích má obrovskou, avšak nikdy nenaplněnou potřebu oddanosti. „Přehnaná mužnost se proměňuje v androgynii,“ podotýká Rutschky.

Tatort
Julia Grosz a Thorsten Falke, ústřední dvojice z Hamburku • Autor: ARD

Historickým faktem však zůstává, že Schimanski byl první hrdina, za jehož působení vzala Tatort na milost prestižní německá televizní Grimme-Preis. V roce 1989 mu poprvé udělila hlavní trofej a Místo činu se zabydlelo v prostoru mezi masovou zábavou a seriózním předmětem kulturní kritiky a analýzy, kde se nachází dodnes.

Více provokace a třenic

Dobou, v níž se epizody Místa činu odehrávají, je pokaždé „teď“ - pokaždé se vyšetřuje a bojuje o současnost. Každou neděli večer se tak v průběhu let řešily zločiny na pozadí sjednocování Německa, otevírání hranic, růstu Evropské unie, příchodu uprchlíků nebo integrace menšin. Tatort zachytil legalizaci sňatků homosexuálů, mnohokrát reflektoval generaci co generaci se opakující debaty o vině za holocaust i útocích RAF. Vstřebal nová ekologická témata a prezentoval je jako sociální. Cyklus tak vytvořil nejen mapu země v průběhu jednoho půl století ale i její kroniku.

Z většího odstupu tady pak názorně vystupuje to, na co upozorňuje i zmíněný literární vědec Jochen Vogt - a sice, že zločin má dvojí podobu. Tou první je fundamentální a věčné narušení řádu věcí, překročení nepřekročitelného, prohřešek vůči desateru. Tou druhou rovinou je pak obrovská variabilita zločinu a jeho závislost na realitě dobových okolností a tlaků. Tady se ukazuje napětí vztahu mezi jednotlivcem a  normami společnosti. Pro ilustraci přímo z námětů Místa činu: v případech ze sedmdesátých let se zločiny páchají převážně v rámci rodinných a milostných vztahů, privátní sféra dominuje, toto téma však postupně mizí s tím, jak se v průběhu let mění a rozvolňuje chápání rodiny.

Tatort
Výroční díl In der Familie • Autor: ARD

Gunther Witte stvořil formát, jaký nemá obdobu v televizní tvorbě ani v literatuře: sérii, která se skládá z mnoha dalších sérii. Může se tak neustále obnovovat a rozrůstat - na rozdíl od seriálu s obvyklým hlavním hrdinou typu Hercule Poirota, který je vázaný na výdrž, zdravotní stav i chuť pokračovat jednoho protagonisty. V současnosti je v Tatortu v „akci“ dvacítka různých týmů, přičemž podstatné, až rozhodující zastoupení tvoří už od roku 2000 ženy.

Vyšetřuje se od Mnichova po Hamburk a žánrově epizody oscilují od naprostého civilního realismu přes thriller a akční show po parodii i postmoderní žánrové variace, kdy jeden díl (Das Team) dokonce stál na naprosté herecké improvizaci. Divák čeká dodržování Witteho pravidel i jejich zábavné narušování.

Pokud však dřív budil Tatort poprask a pohoršení bulváru tím, že jako v případě Schimanského ukazoval odvrácenou stranu nebo nečekaně zobrazil lesbický polibek, dnes nejčastější kritika – především z akademických sfér - zní, že zobrazuje příliš jednostranný pohled na realitu dnešního Německa, který konvenuje levicově liberální střední třídě. Drtivá většina komisařů zastává jejich hodnoty.

„Uměl bych si představit, že by Tatort mohl nabídnou i provokativnější pozice. Nějaká postava by mohla zastávat jasnější politický postoj. Trochu více doleva nebo trochu více doprava,“ uvádí v nedávném rozhovoru pro Dlf mediální vědec a znalec série z Univerzity v Regensburgu Hendrik Buhl. „Divákům a divačkám se taková pozice nemusí líbit, ale mohli by se s ní pokusit vypořádat. A pak by možná takové pozice zobrazené ve fikci uvedly do pohybu širší diskusi. Něčeho takového bych si přál víc, chuť k provokaci a třenicím,“ uzavírá.

I přes často opakovaný argument nicméně nabídlo oněch více než 1100 pokračování konfliktů a provokací dostatek. Místo činu dnes představuje gigantickou a jedním divákem sotva vstřebatelnou fresku. Dílo, které je neustále v pohybu. Týden co týden, neděli co neděli oživuje souboj nejen mezi detektivy a zločinci, řádem a chaosem, ale také mezi představami o tom, jaké Německo je a jaké by si přálo být.

 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1408

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte