Turecko poprvé čeká druhé kolo prezidentských voleb

Předvolební průzkumy se minuly s realitou. Do posledních dnů před prvním hlasovacím kolem ukazovaly, že se opoziční kandidát Kemal Kiliçdaroğlu stane novým tureckým prezidentem a po dvaceti letech skončí éra Recepa Tayyipa Erdogana. Nakonec vyhrál stávající vladař - a to suverénně, se ziskem 49,5 procenta hlasů a náskokem více než čtyř procentních bodů.

„V průzkumech bývají nadměrně zastoupení voliči z měst, nezachycují dostatečně náladu na venkově v Anatolii,“ vysvětlil Respektu Emre Peker, specialista na Turecko z Eurasia Group, poradenské společnosti v oblasti politických rizik. V minulých letech podle něj prudce stoupl počet Turků, kteří se – kvůli silné společensko-politické polarizaci – odmítají průzkumů zúčastnit. Ze sociologických šetření proto vypadává segment společnosti, který má blíž k táboru současného prezidenta. 

Volby proběhly svobodně, ovšem férové podmínky v kampani kandidáti neměli. Měli například zcela odlišný přístup do médií - do veřejnoprávní televize i do těch soukromých, která z naprosté většiny patří podnikatelům spojeným s vládou. „Osmdesát procent voličů neumí číst v jiném jazyce než turečtině a Erdoğan je kurátorem jejich reality,“ říká Respektu Soner Cagaptay, který vede oddělení pro výzkum Turecka v think tanku Washington Institute for Near East Policy.

O vysoké inflaci nebo ubývajících svobodách se tak v médiích příliš nediskutovalo. Ve středu pozornosti bylo vyprávění o stoupající průmyslově-vojenské moci Turecka a Erdoğanova kritika slabin opozice i jejího lídra. Ty tkví i v hlubších proudech turecké politické kultury. Kilicdaroğlu získal podporu prokurdské strany HDP, která nepostavila vlastního kandidáta, a díky tomu vyhrál v oblastech obývaných Kurdy. Ovšem zároveň kvůli této podpoře neoslovil voliče, jejichž prioritou je důraz na tureckou identitu, jednotu a bezpečnost. A kteří považují HDP za prodlouženou ruku kurdské teroristické skupiny PKK. Erdoğan tak v kampani opakoval, že opozici podporují teroristé, a tato v médiích zdůrazňovaná rétorika zabrala. 

Kilicdaroğlu byl díky smířlivému charakteru ideálním spojovatelem mimořádně roztříštěné opozice, která sestává z radikální levice, sociálních demokratů, národních konzervativců a menších islamistických stran. A současně byl nejrizikovějším vyzyvatelem Erdoğana. Kvůli zmíněné konsenzuálnosti – a nevýraznosti – neodpovídá tomu, jak si většina Turků představuje lídra. Slabinou je i jeho rodinný původ: patří k náboženské menšině alavitů, která je v turecké společnosti tradičně outsiderem. Konzervativní sunnitští muslimové je považují za „nedostatečné muslimy“. „Jeho kandidaturu bych přirovnal k tomu, když katolík Kennedy nebo Afroameričan Obama kandidovali na amerického prezidenta. Ovšem s tím rozdílem, že Turecko na takový přelomový moment ještě není zralé,“ říká Emre Peker. 

Kilicdaroğlu před druhým kolem zkouší své slabiny přebít. Upustil od smířlivé rétoriky a nacionalisty se snaží přitáhnout tím, že zvedá jiné pro ně palčivé téma: přítomnost uprchlíků ze Sýrie, Afghánistánu a dalších zemí. Bez opory v datech řekl, že jich v Turecku žije deset milionů a po případném vítězství Erdoğana, který nedokáže ochránit státní hranici, jich dalších deset milionů přijde. A že tito uprchlíci musí pryč ze země. 

Nyní se zdá být pravděpodobné, že se Recep Erdoğan v neděli na dalších (podle ústavy posledních) pět let stane prezidentem. Ovšem Turecko druhé kolo prezidentské volby ještě nikdy nezažilo, což může vést k překvapení. Oproti prvnímu kolu se například může změnit volební účast (přesáhla 88 procent) a nejisté jsou dopady opoziční sázky na protiuprchlický hněv. Velký favorit je jasný, ale soutěž ale stále otevřená. Jako kontext k volbám nabízíme výběr reportáží a analýz Respektu, které mapují proměnu Turecka v poslední dekádě:

1. Letos prvně k volbám půjde generace, která je zhruba stejně stará jako vláda Recepa Erdogana? Jak se tito mladí lidé liší od svých rodičů? Jsou zbožnějšími muslimy, jak si neoislamista prezident Erdogan přál a přeje? Jak by rádi změnili Turecko? Reportáž Erdoganovy děti jsou k volbám doplňuje fotogalerie Matěje Stránského z předvolebního Turecka.

Celá galerie

2. Před deseti lety se poprvé vzedmula velká vlna protestů proti autoritářským sklonům Recepa Erdogana. Reportáž Slzný plyn a klavír v Istanbulu z protestů na náměstí Taksím doplňuje fotogalerie Milana Jaroše. 

3. V létě roku 2016 Tureckem otřásl neúspěšný pokus o státní převrat, za kterým zřejmě stála část armády hlásící se k tzv. hnutí gülenistů. Do Turecka jsme ihned vyrazili a výsledkem byla reportáž Vítěz bere vše z rozdílných částí mimořádně polarizované země.  

4. Velká část rozděleného Turecka se letos shodne na odporu proti přítomnosti více než 3,5 milionu syrských uprchlíků, kteří se stali hromosvodem frustrace z ekonomické krize posledních let. Před šesti lety se Syřané v Turecku cítili mnohem vítanější, jak ukazuje reportáž Nový domov u Bosporu z roku 2016 - i kapitoly z východotureckého Gaziantepu a z Istanbulu v reportáži ze sousedství Sýrie z konce roku 2018. 

5. I letos budou v tureckých hlasovat miliony potomků tzv. gastarbeiterů, tedy Evropanů s tureckým či dvojím občanstvím. Recep Erdogan mezi nimi obvykle dosahoval ještě lepších výsledků než doma v Turecku. Po příčinách pátrala reportáž Sultán v Berlíně.

Celá galerie

6. Už dnes se dá říct, že Recep Erdogan je spolu s Mustafou Kemalem Atatürkem, zakladatelem státu, nejvlivnějším lídrem moderního Turecka. Jeho životní příběh a politický styl přibližuje předloňský profil Mistr kulturních válek. Soupeř, který jej letos má šanci porazit a nahradit v prezidentském úřadě, je v mnoha ohledech Erdoganovým přímým opakem – jak popisuje profil Kemala Kılıçdaroğla. 

7. Do tureckého volebního roku letos vstoupila přírodní síla, jedno z nejhorších zemětřesení posledního století. O lidské tragédii a jejích politických souvislostech pojednává článek Hlubinné otřesy.  

8. Váha Turecka opět stoupla v průběhu ruské invaze na Ukrajinu. Žádná jiná země nemá tak otevřené komunikační kanály do obou válčících zemí - a chová se „proukrajinsky, aniž by byla protiruská“. O turecké strategii pojednává komentář z loňského léta.

9. V minulých letech přitom stouplo napětí ve vztazích mezi Tureckem a jeho tradičními západními spojenci. Příčiny krize ve vzájemných vztazích vysvětlujeme v otázkách a odpovědích.