„Erdoğanovy děti“ jdou k volbám

Změna, kterou do Turecka přinesl prezident Erdoğan, jede rychlostí 250 kilometrů za hodinu. Vyjíždí z nádraží v asijské části Istanbulu, nedaleko od pulzujících barů a restaurací, kde jen málokterá žena zakrývá své vlasy šátkem. Po pomalejším průjezdu nekonečnou zástavbou šestnáctimilionové metropole a jejích předměstí sviští zemědělskou krajinou Anatolie až do zcela jiného Turecka. Do nábožensky konzervativní Konye, kde Recep Tayyip Erdoğan ve volbách před pěti lety získal 75 procent hlasů.

Tato trasa dříve zabrala šestnáct hodin, díky před devíti lety spuštěnému rychlovlaku se smrskla na méně než pět. Moderní železnice patří k viditelným odkazům dvacet let trvající práce konzervativního neoislamistického vladaře. Stejně tak stovky kilometrů silnic, masivní mosty, zcela nové, krajinou se táhnoucí čtvrti s osmi- a vícepatrovými domy, největší letiště světa, elektrárny, velké nemocnice...

A pak je tu jemnější, pouhým okem hůř viditelná změna. Odehrává se v pocitech, myšlenkách a představách lidí, kteří jsou zhruba stejně staří jako Erdoğanova vláda. Čtrnáctého května půjde tato generace poprvé k prezidentským a parlamentním volbám a jejich hlas výrazně ovlivní, zda Erdoğan i jeho strana AKP zůstanou u moci, nebo po dvaceti letech uspěje sjednocená opozice. Mladí lidé v Turecku nejsou – na rozdíl od střední a západní Evropy – jen zajímavou, avšak pro výsledky voleb v posledku méně důležitou skupinou. Polovina Turků je mladších 32 let, počet prvovoličů přesahuje pět milionů, 11 procent voličů je mladších 25 let. A jejich nálady ukazují, jakým směrem se turecká společnost – i bez ohledu na volby a každodenní politické střety – posouvá. 

Síla Instagramu

Těsně před zastavením v Konye míjíme staré, žluté nádražní budovy, které jako by sem do Anatolie někdo přesadil ze střední Evropy. A není to jen zdání, železnici osmanské říše stavěly firmy z císařského Německa, a tato vazba kupodivu ožila i po více než sto letech. Naši soupravu přijíždějící do nové stanice pro rychlovlaky vyrobil Siemens.

Celá galerie

Konya, dvoumilionová metropole středního Turecka, má za sebou dlouhou historii, před osmi sty lety tu například vznikl mystický tanec dervišů, kteří v bílém hávu rotují kolem své osy a zobrazují tak touhu a úsilí člověka splynout s věčností. K největší proměně však došlo během dvaceti let Erdoğanovy vlády.

Stručně ji objasňuje prezentace, kterou si pro novinářskou návštěvu přichystali pracovníci Mevlana Kalkınma Ajansı, státní agentury na rozvoj Konyi. Jejich grafy ukazují nárůst počtu průmyslových zón ze dvou na jedenáct, skok v počtu univerzit z jedné na pět a osmatřicetinásobné zvýšení exportu do zahraničí. Nejvíce se vyváží do Iráku, zvláště potraviny. Následuje Německo, kam místní fabriky posílají náhradní díly do aut, Rusko, kam míří především zemědělská technika, a Spojené státy, hlavní odběratel zdejších pušek. Tato jedna statistika je dokonalou zkratkou geopolitického rozkročení Turecka mezi Západem, Blízkým východem a Ruskem.

Ekonomický rozvoj však změnil i životní styl a sny lidí, kteří v něm vyrostli. „V minulosti měli místní jen omezené kontakty s jinými městy a státy. To se i díky novým univerzitám a lepším dopravním spojům změnilo,“ říká Halil Sena Yetkin, odborník na podporu zahraničních investic v Konyi. „Instagram a YouTube toho hodně změnily. Mladí mohou vidět videa ze zahraničí, srovnávají svůj život se životy vrstevníků. Způsob života se dramaticky změnil. Starší generace neměla koníčky a jen pracovala a také zažila skutečnou chudobu. Mladí chtějí více konzumovat, mají různorodější zájmy i touhy,“ doplňuje jej kolega Ebubekir Karaçayır.

Když před dvaceti lety Recep Tayyip Erdoğan nastupoval k moci, vezl se i na vlně podpory tehdejších dvacátníků v Konyi a dalších městech a vesnicích Anatolie. Turecko za sebou mělo roky hluboké ekonomické krize, bujela tu korupce, infrastruktura zastarávala, veřejné služby selhávaly. Erdoğan a jeho neoislamistická strana AKP byli nadějí na kompetentnější správu státu i hlasem věřící, muslimsky konzervativní části Turecka. Ta se považovala za oběť předchozí dominance sekulárních stran či armády, které ostře vytlačovaly víru z veřejného života. Ženy v muslimském šátku například nesměly studovat na vysokých školách nebo pracovat ve státní správě.