Svobodná cesta Kláry Kolouchové. Hodnotu života nelze měřit mírou bezpečí

Smrt horolezkyně Kláry Kolouchové na Nanga Parbat mě naplnila hlubokým smutkem. Odešla žena, jež mě – aniž by to tušila – dlouhodobě inspirovala. Ač jsme se osobně neznaly, její život i smrt pro mě představují víc než jen sportovní výkon nebo osobní drama. Byla to osobnost, která svou mimořádnou energií a vnitřní silou zvyšovala kolektivní úroveň vědomí. Připomínala, že i v naší době lze žít naplno, odvážně a s vědomím vnitřní suverenity. A právě tato suverenita je podle mě klíčem k tomu, proč její smrt vyvolala tolik emocí – a proč tyto emoce byly tak protikladné.

Mužské a ženské hrdinství

V komentářích následujících po tragédii zazníval na jedné straně hluboký obdiv k její odvaze a neochotě vzdát se snů, na straně druhé se ozývaly tvrdé a vyčítavé hlasy, kritizující její rozhodnutí vydat se na extrémní výstup jako matka a manželka. Obvinění ze sobeckosti se opakovalo s takovou intenzitou, že stojí za to se ptát: O čem tato reakce vlastně vypovídá?

Zdánlivě jde o etický soud nad jednáním jednotlivce. Ale ve skutečnosti vypovídá mnohem víc o těch, kdo tento soud vynášejí. Klára Kolouchová nebyla jen horolezkyně; byla symbolem něčeho, co mnozí lidé v sobě potlačili nebo opustili – odvahy jít si za svým i za cenu rizika, svobody nepodřídit se očekávání okolí, vědomí, že smyslem života není bezchybnost, ale naplnění.