Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kontext

Pravda neleží na půli cesty mezi rasisty a bojovníky za lidská práva

Redakční menu: Výběr textů ze světových médií

Bílí nacionalisté brání sochu generála Lee; 12. srpna 2017, Charlottesville • Autor: REUTERS
Bílí nacionalisté brání sochu generála Lee; 12. srpna 2017, Charlottesville • Autor: REUTERS

Proč se nepotkávat s neonacisty na půli cesty? A proč je pro demokraty těžké chovat se tak, jako by doopravdy vyhráli? To jsou otázky, na něž ve svém novém eseji hledá odpověď populární a vlivná veřejná intelektuálka Rebecca Solnit na serveru Literary Hub.

Vychází z kritiky strategie, kterou záhy po vítězství Donalda Trumpa zaujal třeba list The New York Times, když se zaměřil na texty mapující to, co si Trumpovi voliči myslí a co cítí. „Tyto texty je zobrazovaly jednak jako nějaký exotický druh, ale také jako lidi, jimž porozumět byla naše povinnost. A porozumět jak ve smyslu pochopení, tak také ve smyslu nabídky shovívavosti,“ popisuje tento obrat Solnit.

To v sobě ovšem obsahuje i ve velké množství morálního relativismu a terapeutického přístupu charakterizovaného mottem „záleží na pocitech každého“, který byl aplikován na vše ve společnosti. Podle Solnit tak vznikla jakási velmi naivní verzi centrismu, v níž vítězí představa, že pokud se budeme k druhé straně chovat hezky, nebude nic jako druhá strana existovat - a vznikne velká šťastná rodina.

Demonstrace proti Islámu, Praha • Autor: Milan Jaroš
Demonstrace proti Islámu, Praha • Autor: Milan Jaroš

„Pravda ale není nějaký kompromis na půli cesty mezi pravdou a lží,“ konstatuje Solnit. „Stejně tak se etický základ nenachází nikde uprostřed mezi bílými rasisty a aktivisty za lidská práva, mezi těmi, kdo znásilňují, a feministkami, mezi útočníky na synagogy a Židy, mezi xenofoby a přistěhovalci, mezi pomatenými transfoby a translidmi. Kdo by ksakru mohl chtít vytvářet jednotu s neonacisty - ta je možná jen tehdy, když jimi přestanou být!“

Solnit si zde všímá, kolik liberálů, centristů i lidí na pravé straně spektra velmi snadno přijímá pozici těch, kdo mají podlézat - případně uklidňovat tu část společnosti, která nechce ustoupit ze svých extrémních a nenávistných pozic, nectí pravidla veřejné diskuze a často ani vědecká fakta jako v případě koronavirové epidemie nebo klimatické změny.

„Takhle vypadalo manželství před nástupem feminismu,“ vypomáhá si na závěr příměrem: „Na týranou manželku všichni naléhali, aby uklidnila a ukonejšila svého rozzuřeného manžela… To ale v manželství nikdy nefungovalo a nikdy nebylo úkolem týraného partnera, aby zabránil zneužívání tím, že se vzdá své pozice, práv a hlasu. A nefunguje to ani jako národní politika.“

Teenageři sextovat budou, pojďme je tedy naučit, jak to dělat bezpečně. K tomu vyzývá Joris Van Ouytsel z Katedry komunikačních studií na Antverpské univerzitě ve svém textu pro server Psyche. Podle globálních odhadů zhruba 15 procent teenagerů ve věku 12 až 17 někdy sextovku odeslalo a 27 procent ji někdy dostalo. A na rozdíl od tradovaných představ neplatí, že by podíl dívek byl menší jak na straně těch, kdo je odesílají, tak na straně těch, kteří ji obdrželi.

Ilustrační foto
Ilustrační foto

Sexuální obrázky nebo videa posílaná přes telefon se staly běžnou součástí flirtování, případně vyjádření lásky a intimnosti v komunikaci mezi partnery. V tomto kontextu – a pokud k němu dochází s oboustranným souhlasem – je sextování běžnou součástí sexuálního vývoje, experimentování a sebeobjevování. Velké potíže ale nastávají, když tato komunikace opustí kontext soukromí, začne cirkulovat třeba na sociálních sítích a stane se součástí kyberšikany.

K tomu může dojít několika způsoby. Kluci se chtějí pochlubit svým vrstevníkům, někdo je může objevit při prohlížení cizího telefonu a také mohou být použity coby pomsta poté, co vztah skončí. Každopádně tu snadno dojde k efektu sněhové koule a dotyčný se může lehce stát obětí „vizuálního bulváru“, který sdílí celé komunita nebo škola. Trvalá povaha digitální stopy navíc může postiženého pronásledovat ještě roky poté, co snímky vznikly.

Joris Van Ouytsel varuje, že správné rodičovské řešení není úplný zákaz, protože v sobě obsahuje podtext, že milenci nebo sexuální partneři si nemohou věřit. A říct teenagerů, že nemohou svým přítelkyním nebo přátelům věřit, není v souladu s tím, jak chtějí vidět svůj vztah. „A nebude to ani efektivní,“ dodává Van Ouytsel. Vizualita je příliš vrostlá do komunikace současné generace. Realistické řešení je pouze snaha o bezpečné sextování, stejně jako existují pravidla bezpečného sexu. Odpovědnost má ten, kdo takovou zprávu odeslal, i ten, kdo ji přijal. A první zásady mohou být: snažit se o co nejmenší identifikovatelnost sebe samého na snímku či takový obsah rozhodně dále nešířit, pokud jej vidíme online.

„Jaký je vztah mezi myslitelem a myšlenkou? To je otázka, s níž se potýkají všichni autoři biografií intelektuálů,“ píše Peter Salmon na úvod svého výběru deseti nejlepších životopisů věnovaných myslitelům od Immanuela Kanta po Simone de Beauvoir. Autoři takových knih musí vztáhnout myšlenky k životu svých tvůrců, aniž je zploští, ale také v nich nemohou vidět přímou souvislost příčiny a následku.

Salmon v tomto ohledu cituje francouzského filozofa Jacquese Derridu: „Vy po mne chcete, abych říkal věci jako: Narodil-jsem-se-v-El-Biaru-na-předměstí-Alžíru-v-maloměšťácké-rodině-asimilovaných-Židů,–ale…Je tohle opravdu nutné? Toho nejsem schopný.“ Zároveň to byl Derrida, kdo přiznával, že jedním z velkých nepřiznaných aspektů filozofického psaní je, že to jsou svého typu autobiografie.

Adolf Hoffmeister přivítal francouzského spisovatele Jeana-Paula Sartra a jeho manželku spisovatelku Simone de Beauvoir na ruzyňském letišti; 1963 • Autor: ČTK
Adolf Hoffmeister přivítal francouzského spisovatele Jeana-Paula Sartra a jeho manželku spisovatelku Simone de Beauvoir na ruzyňském letišti; 1963 • Autor: ČTK

„Vypracoval by si Sókratés takový dar výřečnosti, kdyby nebyl tak ošklivý? Rozvinula by Julia Kristeva své představy o symbolickém řádu, kdyby se ve Francii necítila outsiderkou? Přišel by Nietzsche s konceptem nadčlověka, kdyby se na večírcích tolik nestyděl?“ ptá se tak v nadsázce Salmon - aby dodal, že nejlepší knihy o intelektuálech jsou ty, které nám pomáhají pochopit jejich myšlení mimo jiné tím, že jej zasadí do daného místa a doby.

V jeho výběru desítky nejlepších titulů se objevují i některé do češtiny přeložené životopisy jako Wittgenstein. Úděl génia od Raye Monka, V existencialistické kavárně od Sarah Bakewell nebo Sešity z podivné války od Jean-Paula Sartra.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].