Pandemie jen umocnila vzývání minimalismu a snahy o informační uskromnění

Jak se nicota stala vším, co chceme? Tak zní otázka, kterou si v rozsáhlé eseji pro The New York Times klade Kyle Chayka a zároveň se tak dále věnuje svému dlouhodobému tématu, které rozpracoval třeba už v knize The Longing for Less: Living with Minimalism.

V působivém textu, v němž osobní postřehy prokládá daty, sleduje, jak pandemie jen umocnila už nějakou dobu trvající tendence americké kultury, která vítala otupělost coby lék na informační přetížení digitálního kapitalismu. A poznamenává: „Karanténa bývá obecně považována za radikální zlom v našich životech a ve způsobech, jimiž interagujeme se světem, ve skutečnosti ale jen umocnila chování, k němuž určitá část společnosti už inklinovala. Jsme trochu jako děti, které někdo přistihl s cigaretou, a nyní musí vykouřit celou krabičku.“

Karanténa podle Chayky pro jistý segment společnosti pouze umocnila vzývání minimalismu, teorií Marie Kondo, konceptů jako lagom nebo wabi-sabi a dalších tendencí k uskromnění materiálnímu  i informačnímu. Popisuje to jako kulturu negace, která vědomě odebírá nadbytečné jevy z našich životů.

Ale kromě reakce na zahlcení informacemi v tom také spatřuje další hlubší aspekty: „Tento únik, který začal být patrný již v dekádě před pandemií, odhaluje temné spodní proudy: prohlubující se nedůvěru v optimismus možností, jaké nám skýtá budoucnost, což je deziluze, kterou Covid-19 a ekonomická krize jenom zvýraznily. Vypadá to, jako bychom se raději předem chtěli zbavit všeho chtěli zbavit včetně našich očekávání - aby nebylo nic, o co bychom mohli ztratit.“

Nejlepší text, který se ohlíží za úmrtím vraha a hudebního producenta Phila Spectora, napsala Laura Snapes pro deník The Guardian. Všímá si v něm totiž nejen toho, jak Spector změnil zvuk populární hudby, ale především toho, jak svým chováním pomáhal uvnitř hudebního průmyslu vytvářet prostředí, v němž se naprostá bezohlednost a násilnickost vůči muzikantům, s nimiž spolupracoval, i ženám, s nimiž se stýkal, vydávala za jeden ze znaků geniálního tvůrce. Což je šablona, která se v rámci šoubyznysu od šedesátých let na mnoha různých příkladech opakovala a Snapes mnohé z nich uvádí.

„Spector je známý jako inovátor nahrávací techniky wall of sound a s mnoha dalšími velkými momenty popu. Ty jsou ale neoddělitelně spojené s jeho každodenním barbarstvím, kdy mával zbraněmi před hudebníky a držel jim je u hlavy, aby si prosadil svoji vůli. A tato kombinace vytvořila zhoubné pojetí: pokud jsou ty písně tak majestátní, pak musí být podobné chování ospravedlnitelné,“ popisuje Snapes logiku, v níž se šoubyznys nejen ve Spectorově případě řídil rčením „účel světí prostředky“. Zároveň se kolem podobných osob velmi často a snadno spíše než odsudku dočkáme výkladu, že umění je zde výsledkem nezkrotného a divokého génia.

Recept na to, jak skoncovat s narativem, který je v šoubyznysu velmi častý, vidí Snapes ve větším důrazu na kolektivní vznik díla. Ostatně to i více odpovídá způsobům práce v branži. „Kolektivistický pohled je nutný k tomu, aby nadále nedocházelo k uctívání a neupřednostňoval se komerční potenciál jedné osoby před zdravím a bezpečím té druhé,“ uvádí Snapes. A cituje v tomto směru i zpěvačku a producentovu bývalou manželku Ronnie Spector: „Pohlíželo se na nás jako na zaměstnance, ne jako na umělce. Nemohu mluvit za ostatní, ale já jsem se za umělkyni vždy považovala.“

O boomu celého odvětví soustředěného kolem ztráty vlasů u mužů píše v rozsáhlém materiálu pro Esquire Nick Pope. Text se je primárně zaměřený na nejnovější hit, jímž je mikropigmentace neboli tetování vlasů, která představuje alternativu vůči mnohem nákladnější transplantaci.

V letech 2014 až 2016 vzrostl počet mužů, kteří měli zájem o transplantaci vlasů, o 60 procent - a odhaduje se, že celý průmyslu zaměřený na různé způsoby řešení úbytku vlasů u mužů bude mít v roce 2025 hodnotu 45 miliard dolarů.

Ztráta vlasů navíc bývá navázána na mnohé psychické potíže a studie prokázaly spojitost s depresemi, drogovými problémy nebo ztrátou zájmu o sex. Britský výzkum provedený mezi 10 tisíci muži přinesl zjištění, že většina z nich by raději měla malý penis, než by přišli o vlasy. Sebevědomí nepřidává ani soutěživost a tlak na to, jak člověk vypadá, kterou reprezentují sítě jako Instagram.

Autor Nick Pope sleduje tento fenomén daleko do historie a za příklad muže, který trpěl řídnutím vlasů uvádí, třeba Julia Caesara, jenž si vlasy schválně česal dopředu. Text dále popisuje vnímání plešatosti v různých historických érách. V jeden okamžik však Pope nakonec uvádí, že tím jediným doopravdy účinným lékem na padání vlasů je přijetí této skutečnosti.