MS v Kataru: Afričtí trenéři nastoupili na scénu

Anglii koučují Angličané, Německo pak Němci, Francii zas Francouzi… Ale trenéři afrických týmů z tamních zemí obvykle nepocházeli - na to se diváci velkých turnajů až do letoška mohli spolehnout. Na jejich lavičce se radovali a vztekali Evropané, trenéři-dobrodruzi, kteří většinu kariéry jako nomádi putovali po vzdálených destinacích. Na probíhajícím turnaji v Kataru však dochází k velké změně: všech pět afrických týmů má místní trenéry.

Tato změna odráží i rostoucí sebevědomí kontinentu. Časté angažmá cizinců totiž bývalo projevem přesvědčení, že Evropané, kteří během kolonialismu fotbal do Afriky přivezli, hře a tréninku rozumí lépe. Jeden africký kamarád a fotbalový znalec mi kdysi v Zambii vysvětloval, že evropští koučové také nevzbuzují podezření, že v mnohonárodnostních postkoloniálních státech při nominaci upřednostňují některá etnika na úkor jiných. Zároveň bylo zázemí pro školení a rozvoj domácích trenérů v Africe skutečně slabé.

Nynější proměna přesto není projevem izolace Afriky od vnějších vlivů, právě naopak. Je důsledkem rostoucího propojování Evropy a Afriky, které dokládají životopisy čtyř z pěti reprezentačních trenérů na šampionátu. Otto Addo, kouč Ghany, se narodil a gymnázium vystudoval v německém Hamburku, kde byl jeho otec lékařem. Addo působil jako kouč specializovaný na rozvoj velkých talentů v Borussii Mönchengladbach a Borussii Dortmund, tedy německých klubech proslulých kvalitní prací s mladými hráči. Marocký Walid Regragui, který coby trenér marockého Wydadu Casablanca překvapivě vyhrál africkou Ligu mistrů, se narodil a vyrostl ve Francii. Dva vizuálně výrazní trenéři s dlouhými dredy - Rigobert Song z Kamerunu a Aliou Cissé ze Senegalu - pak většinu života strávili v evropském fotbale.

Právě Aliou Cissé je hvězdou této trenérské generace. V devíti letech s rodiči emigroval do Francie, kde vyrůstal na předměstí Paříže. “Když jsem byl venku v ulicích, tak jsem byl Francouzem. Ale doma jsem byl opravdovým Senegalcem,” popsal rozervanou identitu první přistěhovalecké generace na jaře v deníku The New York Times. Ve čtrnácti letech nastoupil do fotbalové akademie v Lille a odrazil se odtamtud ke kariéře v prvoligových francouzských a anglických týmech. V roce 2002 byl kapitánem prvního senegalského týmu, který se probojoval na mistrovství světa - postoupil tehdy jako teprve druhý africký tým v dějinách do čtvrtfinále.

Trenérem Senegalu se stal v roce 2015 a vybudoval z něj momentálně nejlepší africké mužstvo. Za pozornost stojí, že jeho francouzský mládežnický trenér z Lille Régis Bogaert je nyní Cissého asistentem na senegalské reprezentační lavičce. Cissé popisuje, že se vždy svých koučů ptal na smysl tréninkových cviků a uznává zásluhy evropských trenérů na rozvoji afrického fotbalu. Zároveň je přesvědčen o tom, že je čas, aby na scénu vstoupili afričtí trenéři.

“Je důležité znát hospodářské poměry, kulturu, vzdělání, dějiny země,” popsal opakovaně. V Senegalu žije, zná životní podmínky i tlak, kterému fotbalisté hrající v evropských ligách doma čelí. Jeho zázemí ve dvou zemích - Francii i Senegalu - mu usnadňuje integrovat v týmu rodilé Senegalce i hráče se dvěma občanstvími, potomky senegalských přistěhovalců do Francie, kteří vlast předků reprezentují. Při úterní výhře nad Ekvádorem nastoupili v základní jedenáctce Senegalu pouze tři rodilí Senegalci.

Ještě se uvidí, jestli místní trenéři dovedou své reprezentace i k lepším výsledkům na světové scéně. Africké týmy zatím jen třikrát v historii postoupily mezi nejlepší osmičku (Kamerun v roce 1990, Senegal v roce 2002 a Ghana v roce 2010). Nyní se Senegalu i Maroku podařilo postoupit do osmifinále, ale o postup mezi nejlepší osmičku se utkají s těžkými soupeři: Anglií, respektive Španělskem. Mladý tým Ghany se právě v pátek o postup do osmifinále utká s favorizovanou Uruguayí, Kamerun má už jen teoretickou šanci, pokud porazí Brazílii, Tunisko je ze hry. Bez ohledu na výsledky je však nástup nové generace afrických trenérů velkým momentem v příběhu afrického fotbalu.