Britský populismus se znemožnil a nečekaně vychladl

Každý má na něco talent a britská expremiérka Liz Truss je zjevně obdařena schopností být poslední. V následujících dnech jí v Británii vychází kniha Ten Years to Save the West (Deset let na záchranu Západu), jakási kombinace politického temného manifestu (šance na záchranu je prý velmi nejistá) a vzpomínek na její politickou kariéru, jež vyvrcholila rekordně krátkými 49 dny v čele britské vlády na podzim 2022. Tehdy stihla v řádu dní sérií „thatcheristických“ opatření vyvolat chaos v britské ekonomice, zasahovat musela centrální banka a Truss ztratila podporu konzervativců i veřejnosti. 

Když odstupovala coby nejkratší dobu sloužící premiérka či premiér v britských dějinách, připisovaly jí některé průzkumy podporu pouhých devíti procent. Jen fiasko v čele státu však není důvod, proč si expremiérku připomínat. V září 2022 byla poslední hlavou vlády, kterou uváděla do funkce královna Alžběta II. – ta zemřela o pouhé dva dni později. Stejně tak byla Truss při demisi poslední inkarnací populistického mámení, které zachvátilo Británii během vlády konzervativců a vyvrcholilo brexitem v roce 2016. 

Británie má za sebou pozoruhodné období. Nacionalističtí populisté obou barev, pravicoví i levicoví, v jednu chvíli vládli v Londýně i skotském Edinburghu. Na politické scéně se hemžily radikální a podivínské postavy, jako byl přítel Donalda Trumpa Nigel Farage, charismatický progresivistický vůdce labouristů Jeremy Corbyn nebo předchůdce Liz Truss v premiérském křesle Boris Johnson. Británie snila radikální sny všech barev… a šlo to s ní docela z kopce. 

Dnes její kondici třeba týdeník The Economist popisuje následovně: „Zemi sužuje propad životní úrovně, vysoká míra přistěhovalectví a nedůvěra k elitám. Reálné mzdy nedosáhnou na konci letošního roku úrovně roku 2006.“ Týdeník dodává, že situace je typickou živnou půdou pro nástup populisty trumpovského ražení – a zároveň se i on podivuje nad tím, že opak je pravdou. 

Největší výprask?

Na Liz Truss je totiž nakonec nejpozoruhodnější, že s ní éra divokého populismu v Británii nejspíše skončila. Scéna dnes vypadá úplně jinak, než si před dvěma roky kdo dokázal představit. V Downing Street vládne klidný, konzervativní technokrat Rishi Sunak typický nejspíše tím, že o jeho existenci po éře blonďatého excentristy Johnsona ani pořádně nevíte. 

Sám Johnson je dnes především komentátorem televize GB News, jakési britské obdoby americké stanice Fox News. Nigel Farage pobývá většinu času na lukrativním řečnickém okruhu mezi stoupenci Donalda Trumpa ve Spojených státech. Tam má svou knihou ostatně namířeno také Liz Truss známá slabostí pro dalšího amerického radikála Steva Bannona (či maďarského premiéra Viktora Orbána).

I na opačném pólu politického spektra je dnes situace k nepoznání. Britské labouristy vede v podstatě nudný a nevýrazný právník Keir Starmer, zatímco jeho charismatický předchůdce Jeremy Corbyn nejen utrpěl nejhorší volební porážku levice za posledních sto let, ale následně byl pro své antisemitské postoje vyloučen ze strany. A když nahlédneme přes hranici na sever, spatříme Skotskou národní stranu (SNP) bez legendárního vedení v čele s premiérkou Nicolou Sturgeon, která po rezignaci spolu se svým manželem (a stranickým šéfem) čelí vyšetřování ze zpronevěry stranických financí.

Ve chvíli, kdy se Amerika hrozí návratu Donalda Trumpa, západní Evropa s úzkostí očekává úspěch populistických stran v nadcházejících evropských volbách a třeba na Slovensku si právě zajistila neomezený přístup k moci proruská část politického spektra, působí Británie jako země po velkém úklidu. A to ji ještě hlavní změna čeká.