Bělorusové v Česku: Chce to odstup a balanc, máme toho ještě hodně před sebou

Již přes měsíc vycházejí Bělorusové do ulic, aby demonstrovali proti zfalšovaným prezidentským volbám a režimu Aljaksandra Lukašenky. Jde o největší protesty v historii země a sociální sítě zaplavily příspěvky dokumentující aktivity občanské společnosti, solidaritu mezi protestujícími, ale i to, jak se běloruské pořádkové služby uchylují k násilí a brutálním metodám.

Jak napjaté dění vnímají Bělorusové žijící v Česku?  „Otázky typu, jakou si dám přílohu k jídlu, jsou pro mě úplně irelevantní. Je to banalita, občas si ani nevšimnu, že jsem neměla oběd,“ popisuje realitu posledních týdnů Kryscina Šyjanok, soudní tlumočnice a spoluzakladatelka sdružení Bělorusové v ČR. A není sama.

Zavedený scénář

Události v Bělorusku nenechávají chladným nikoho z oslovených příslušníků komunity. Všichni se shodují, že sledovat na dálku, jak se v zemi jejich původu dost možná píše historie, je emočně náročné. „Ta situace nutí lidi něco dělat. Každý Bělorus toho chce být součástí,“ vysvětluje Marina Puzdrová, bývalá ředitelka sdružení Občanské Bělorusko.

Jedním z důvodů tohoto pnutí je nepředvídatelnost událostí. I kvůli špatné situaci v zemi způsobené koronavirem mnozí tušili, že volby budou napjatější, než by za normálnějších okolností byly, ale jen málokdo si dovedl představit, kam až následné dění vyústí.

„Měli jsme zavedený scénář: bude kampaň, pak se začne zatýkat a v den voleb zadrží kandidáty. Následně vyhlásí, že Lukašenka má 70 - 90 procent hlasů, a pak přijde handl, jestli jiné státy na Bělorusko uvalí sankce a kolik vězňů bude muset propustit, aby se od nich upustilo,“ přibližuje Šyjanok původní očekávání. „Scénář se ale otočil a k brutalitám začalo docházet už dva měsíce před volbami. Sbírku na pomoc, kterou jsme chtěli vyhlásit v srpnu, jsme potřebovali už v červnu,“ dodává.

Podle překladatele a spisovatele Maxe Ščura  šlo z kontaktů s přáteli i rodinou a pozorování vývoje země vyčíst, že společnost chce změnu. Nešlo podle něj jen o nezvládnutou epidemii koronaviru, kterou Lukašenka nejprve popíral a následně urážel její oběti. Ščur vyzdvihuje i ekonomický vývoj země a roli malého byznysu, důležitý faktor vidí také v technologickém vývoji a lepším přístupu k alternativním zdrojům informací. „Ne náhodou lidé, kteří chtěli kandidovat proti Lukašenkovi, pocházeli z těchto sfér. Babarikov byl z bankovního sektoru, Cepkalo z IT, Cichanouska malopodnikatel,“ vypočítává.

Nová samozřejmost

Kryscinu Šyjanok zmobilizovalo již dění předcházející volbám. Po prvním zatýkání uspořádali s dalšími Bělorusy v Česku demonstraci na podporu občanské společnosti v zemi. Kvůli své činnosti se nakonec neuskutečnila ani její cesta do Běloruska, kterou plánovala. „Už to bylo příliš riskantní, byla jsem moc vidět,“ popisuje.

Přestože jí aktivity na podporu běloruské občanské společnosti zkomplikovaly cestu do vlasti, kde má zbytek rodiny, „sedět doma a nedělat nic“ podle ní nepřicházelo v úvahu. „Akce solidarity s Běloruskem byly přirozeným pokračováním toho, co jsme měli vevnitř,“ vysvětluje, i když jak sama přiznává, pro někoho, kdo se jako ona živí tlumočením, není přechod k aktivismu nic přirozeného: „Jsme zvyklí, že jsme slyšet, ne vidět.“

Represe, jimiž stát reagoval na první povolební protesty, pak odstartovaly další intenzivní období, v němž člověk mohl simultánně sledovat policejní brutalitu i vzepětí běloruské společnosti. Marina Puzdrová v této souvislosti mluví o nové normalitě: „ Začíná to být každodenností. Ty stovky tisíc lidí v ulicích už bereme jako samozřejmost, zároveň bereme jako samozřejmost i to špatné. Člověk si jde pro rohlík a sebere ho někdo v uniformě. Už z toho nejsme ohromení - a toho se bojím.“

I na dálku z Česka zároveň pozorují oslovení Bělorusové, jakou změnou společnost v jejich zemi během posledních měsíců prochází. Mimo jiné si lépe uvědomují svou identitu, a nejen národní. Kromě bílo-červených historických barev, které jsou vidět všude v běloruských ulicích, se rozvíjejí i profesní vztahy, kdy na protesty vyráží jednotlivé komunity studentů, učitelů, ale i číšníků. Rozvíjí se ale i velmi lokální identity, jejichž mnohdy nově vytvořené symboly s sebou lidé berou na protesty. „Jakmile si člověk tyhle vazby uvědomí, už je nejde smazat ani zapomenout,“ myslí si Šyjanok.

Protest life balanc

Několikatýdenní protestní dění a pocit historické výjimečnosti současných události všechny postavil nejen před otázku toho, čím pomoci, ale i toho, jak náročné období zvládnout po psychické stránce. „Snad každý Bělorus má teď nějakou formu posttraumatického šoku,“ říká Šyjanok. „My v zahraničí jsme zažili ten pocit, že víme, že se doma střílí a házejí granáty - a my se nemůžeme spojit s rodinou, protože státní moc zablokovala internet.“

„Je to šok, že uběhlo tolik let, a na straně systému se nic nezměnilo,“ komentuje násilí pořádkových sil Ščur, který běloruskými věznicemi prošel předtím, než ze země konci 90 let utekl. Několik týdnů bezprostředně po volbách Ščur překládal texty z běloruštiny a o dění v zemi psal, ale neustálé sledování a reportování o brutalitách ho natolik vyčerpalo, že se musel trochu stáhnout. „Nepamatuji si, kolik jsem toho naspal. Všichni Bělorusové tady v Česku spali strašně málo, pořád jsme někoho sháněli,“ vzpomíná.

Celá galerie

Obdobně o prožívání posledních několika týdnů mluví Marina Puzdrová. Velmi vyčerpávající je podle ní neustálé střídání optimismu a pesimismu ohledně dalšího vývoje. „Lidé si to začínají uvědomovat, že je potřeba to balancovat. Jako se mluví o work life balanc, tak tohle je protest life balance. Nesmíte být vyčerpaný, protože pak máte blbou náladu a myslíte, že prohrajete,“ vysvětluje. „S manželem jsme leželi v telegramech (sociální síť, kterou v Bělorusku lidé používají ke komunikaci a volnému šíření informaci, pozn. red.), pak jsme si ale nastavili pravidla, že zprávy jednou denně a nevynechávat věci jako jídlo a procházky.“

Že je důležité naordinovat si trochu odstupu, potvrzuje i Kryscina Šyjanok, pro kterou je září již několikátým měsícem, kdy se akcím na podporu běloruské občanské společnosti věnuje. „Jinak propadnete emocím a následné depresi. A to nechci, ještě toho máme hodně před sebou,“ uzavírá.