Audio deepfakes: Když hvězdy zpívají, jak si fanoušci přejí

„Hej, děcka máte ráda násilí? Chtěla byste vidět, jak si nabarvím vlasy na zeleno jako Billie Eilish,“ rapuje Eminem s dávno zapomenutou energií do svého někdejšího singlu My Name Is - a v textu dále zmiňuje reálie a osoby, které v době vydání nebyly známé nebo relevantní.

Vtip je v tom, že onu sloku - experiment s názvem What if Eminem wrote „My Name Is“ in 2021? - nevytvořil slavný rapper z Detroitu, ale znuděný dvacátník s pseudonymem 30 Hz za využití umělé inteligence. „Eminemovy nové skladby jsou v pohodě, ale jeho vokální projev mě už nebaví. Hrozně křičí do mikrofonu. Jeho texty už nejsou tak satirické a prostě je hodně naštvaný. Jako fanouškovi mi chyběl jeho někdejší nazální styl,“ popisuje 30 Hz v textu pro Billboard, proč se rozhodl stvořit skladbu, která upomíná na rapperova raná léta a Eminem tu zase zní, jako by mu bylo šestadvacet.

„Zjistil jsem, že můžu využít technologii k tomu, aby moji oblíbení umělci zněli stejně jako v dobách, kdy byli na vrcholu. A to mi přišlo docela parádní,“ dodává 30 Hz - a není v této snaze sám. Text Thomase Hobbse  ‚It's Fan Fiction For Music‘: Why Deepfake Vocals of Music Legends Are on the Rise se věnuje aktuálnímu trendu vokálních digitálních imitací, které zatím – na rozdíl od těch hyper-realistických vizuálních – nejsou využívány k šíření dezinformací a manipulacím. Ukazuje se, že tu spíše roste prostor pro parodie a pocty konkrétním umělcům.

Důvodem toho je mimo jiné pracnost. „Trvalo mi asi 10 měsíců, než jsem dostal Eminemův hlasový model na úroveň, se kterou jsem byl spokojený,“ vysvětluje 30 Hz s tím, že čím více je k dispozici mluveného slova daného člověka, tím přesvědčivější výsledky se dostavují. Vše, co 30Hz dělá, považuje buď za parodii nebo poctu tvůrcům a své principy a východiska pro práci s cizím hlasem srovnává se samplováním v hip-hopu. „Pro mě je deepfake audio podobné tomu, jako když Biz Markie začal v polovině osmdesátých let používat sampler,“ popisuje. „Z něčeho starého stvořili něco úplně nového. Se zpěvem to půjde stejnou cestou.“

Vztahy na jednu noc už netáhnou. To vyplývá ze společného výzkumu online seznamky Plenty of Fish a One Poll. Zkoumaly v nich, jak se v generaci Z a mezi mileniály proměnily po pandemii postoje vůči sexu a intimitě. A ačkoli by se dalo čekat, že s rostoucími počty očkovaných a přicházejícím uvolněním bude mezi dvacátníky panovat velká touha užít si všeho na maximum, výzkum citovaný mimo jiné na serveru i-D to nepotvrzuje.

Více než polovina dotázaných (51 %), zde uvedla, že vztahy na jednu noc jsou pro ně minulostí, 66 % singles hodlá nadále spoléhat na virtuální intimitu a 64 % potvrdilo, že pandemie zcela změnila jejich náhled na to, co za intimitu považují. Mezi mladými lidmi vzrostlo sebevědomí, pokud jde o virtuální sexuální zkušenosti na rozdíl od těch reálných, což je po roce lockdownu pochopitelné, zároveň tato pauza vedla k novým nárokům - a ukazuje se, že dotazovaní chtějí něco hlubšího než sexuální vztahy.

Respondenti uvedli, že se snaží upřednostňovat jiné formy intimity před tou sexuální - například emocionální nebo intelektuální, přičemž téměř polovina (45%) uvedla, že nyní spatřují ve fyzickém spojení daleko menší hodnotu, než tomu bylo dříve.

Šest let poté, co publikovala svůj autorský sborník provokativně nazvaný The First Collection of Criticism by a Living Female Rock Critic, rozhodla se Jessica Hopper vydat jej znovu. Některé texty vypustila, mnoho jiných přidala. Pozoruhodné důvody neobvyklého kroku nyní vysvětluje v rozhovoru s Caitlin Wolper pro server The Creative Independent.

„Když dávala dohromady první vydání, pracovala jsem s muži a také v mém životě byli muži - záměrně říkám muži, protože se jednalo výhradně o ně, kteří mi říkali: Pane jo, myslíš si, že na to máš? Není to trochu brzy v tvé kariéře?“ vzpomíná autorka, která vyrostla z fanzinové scény devadesátých let, úzce spolupracovala s MTV New nebo serverem Pitchfork a její texty publikovaly Rolling Stone, The New York Times Magazine nebo The Village Voice.

Přestože patří k těm nejvýraznějším americkým autorům střední generace, stále bojovala s jedním: „Strávila jsem tolik ze své kariéry v extrémně patriarchálních - dokonce misogynistických - zákoutích hudební žurnalistiky a hudebního průmyslu, v různých scénách, kterým šéfovali bílí muži, jejich myšlení a hodnotový systém. A i když jsem se to pokoušela ignorovat, zvnitřnila jsem si to,“ popisuje, co ji přivedlo ke staré koncepci knihy a nyní i k nové.

Zároveň v rozhovoru s velkou sebereflexí popisuje, jaké to pro fanynku i novinářku bylo (a je) pohybovat se právě v dominantně mužských strukturách a scénách. Reakcí na to bylo i samo její psaní – a to, co v něm hledá: „Čím jsem starší, tím víc mě zajímají způsoby, pomocí nichž se bílá patriarchální hudební kultura snaží vytěsnit práci určitých lidí, a především se zbavit moudrosti a vědomostní základny starších žen. Což je obecným znakem kultury. Zajímá mě, co se v tom ztrácí, ale i to, jakou pravdu mohou vyslovit lidé, když mají pocit, že nemají co ztratit. Proto jsem tam chtěla mít text o Björk, text o ženách pro Rolling Stone nebo profil Lido Pimienty.“