Timothy Garton Ash: Dvoujádrová Evropa musí být připravená bránit se sama

Dnešní Evropa má dvě jádra. Jejím hospodářsko-politickým jádrem je Evropská unie, jádrem vojensko-politickým je pak NATO. Obě organizace sídlí v Bruselu, ale po celá desetiletí spolu komunikovaly překvapivě málo. Přitom právě v jejich existenci tkví síla Evropy. Na summitu vojenské aliance, který se uskuteční příští týden v Ankaře, se evropští představitelé musejí postavit čelem ke skutečnosti, že druhé evropské jádro naléhavě potřebuje rekonstruovat.

Obě organizace se od doby, kdy vznikly, dramaticky rozšířily: NATO z 12 členů v roce 1949 na dnešních 32, EU ze šesti členů původního Evropského hospodářského společenství v roce 1957 na dnešních 27. K oběma jádrům najednou dnes patří ne méně než třiadvacet evropských zemí, které představují zhruba dvě třetiny celkového evropského HDP. Zatímco pro Unii je charakteristická neustálá změna, NATO je mimořádně stálá struktura. V roce 1949 šlo o alianci ovládanou americkým hegemonem, a to se nijak podstatně nezměnilo ani s dvaatřiceti členy. Pak druhý nástup amerického prezidenta Donalda Trumpa v roce 2025 zpochybnil celou budoucnost Aliance.

Po celou svou historii se EU spoléhala na existenci onoho druhého jádra. Téměř všechny frontové země aktuálně ohroženého východního křídla Evropy se dvěma jádry – od Estonska na severu po Bulharsko na jihu – se staly členy NATO ještě předtím, než vstoupily do EU. (Pouze Finsko a Švédsko, které dříve členy nebyly, postupovaly opačně.) Dnes je to Černá Hora a Albánie, kdo jsou členy NATO – a doufají, že se připojí k EU.