Roušky
Andrej Babiš, Jan Hamáček a Alena Schillerová na pražském Letiště Václava Havla, kde přistálo první letadlo se zdravotnickým materiálem z Číny • Autor: ČTK

Samozřejmě, že všichni máme strach, aby se nemoc víc nerozjela, výrazně nepřibylo mrtvých, epidemie se neprotáhla do podzimu a neklekla ekonomika. Tohle jsou hlavní zdroje starostí, o tom není pochyb. Pak je tu ale ještě jedna obava, zatím spíš pomíjená, a sice jak se povede vrátit Česko do bezpečných kolejí, v nichž jelo do letošního března a které vedly předvídatelným směrem.

Nečekanou roli v tom hrají ochranné roušky. Nevíme přesně, jak dobře pomáhají v boji proti viru. Vyjádření expertů nejsou jednoznačná: obvykle sklouzávají ke konstatování, že rouškami nic nezkazíme, a je proto lepší je nosit než nenosit. Tahle věta ale nemusí platit. Přehlédli jsme totiž jednu jejich past.

Reklama
Reklama

Babišova vláda mohla nařídit roušky ve veřejné dopravě, v obchodech, na úřadech, prostě všude, kde se setkávají lidé. Při pohybu venku se spokojit se zákazem srocování více než dvou lidí a vyžadováním dvoumetrových rozestupů. Babišův kabinet ale nařídil roušky všude. Nosí se tedy i tam, kde lze nutnost poměrně snadno zpochybnit: ve vlastním autě, v liduprázdné ulici, v přírodě. Roušku důsledně nosí všichni televizní redaktoři a jejich hosté, dokonce i když někomu do zahraničí skypují.

Čtěte také: Ať žije Čína, ať mlčí opozice

I kvůli téhle vynucené důslednosti se roušky staly v Česku usilovně střeženým symbolem odpovědného boje proti epidemii. Právě to má však jedno úskalí. V Rakousku nebo Německu se roušky venku povinně nenosí - a Češi tedy propadli pocitu, že lidé za našimi západními hranicemi dělají proti epidemii málo a celkově se k ní staví nezodpovědně. Ani roušky nenosí!

Ve skutečnosti ale pro takové tvrzení chybí důkazy. Obě země jsou tradičně velmi odpovědné. Plošná povinnost nosit roušky je sporná. A ani důležitá data rakouskou nebo německou nezodpovědnost jednoznačně nesignalizují. Klíčovým ukazatelem jsou počty mrtvých, které naznačují neschopnost ochránit staré lidi před nákazou a přetížení či selhání zdravotního systému.

V Česku připadal v pátek jeden mrtvý na milion obyvatel, v Německu čtyři, v Rakousku šest (ve Španělsku 110 a Itálii 151). Nakažených bylo u nás 213 na milion obyvatel, v Rakousku 855, v Německu 607, navíc s velkým vychýlením v určitých regionech  (Tyrolsku a jižním Německu). Počty nakažených jsou méně směrodatné, protože velkou měrou závisejí na schopnosti testovat. A Rakousko i Německo testovaly výrazně rychleji, až nyní se české testování zlepšuje.

Opětovné zalíbení

Mnozí Češi přesto propadají pocitu, že Rakousko a Německo se opět stávají zdrojem našeho ohrožení, podobně jako před pěti lety během uprchlické krize, tedy už podruhé v krátkém čase. U starší generace se může projevit i zažitá zkušenost, že naše západní a jižní hranice bývala zavřená, nejde tedy teď o nic neobvyklého. A zatímco po uzavření slovenské hranice by se tak Češi možná ozvali, zavření přechodů do Rakouska a Německa prošlo vládě snadno, ani se nemusela neobtěžovat s detailními argumenty. Pokud ale otevřená hranice představuje nebezpečí, protože naše vláda nemá o pohybu tamních lidí a opatřeních přehled, proč se pak nezavřely i přechody do Polska a na Slovensko? Nákaza je přece všude.

Už se objevil i první průzkum z dílny agentury STEM, podle něhož jen 20 procent obyvatel Česka doufá v otevření hranic do léta. Přes 31 procent navrhuje počkat do konce roku a podle 33 procent lidí by omezení a kontroly měly mít “trvalejší podobu". Ponechme nyní stranou, jaký má smysl dělat takový průzkum v čase, kdy nikdo nevidí dál než několik týdnů dopředu. Je ale zřejmé, že podstatná část české veřejnosti opět nachází v životě za zavřenou hranicí zalíbení - a hrozí tak, že populisté, k nimž tíhnou i premiér Babiš a prezident Zeman, se toho chytnou.

Čtěte také: Věřit Babišovi nemusíme, ale ta slova byla na místě

Je přitom zjevné, že pro zdejší ekonomiku by to mělo neblahé důsledky, ale zdaleka nejen pro ni. Dobrovolně uzavřené nebo přivřené hranice s kontrolami zaměřenými proti pohybu ze západu a jihu by Česko degradovaly v rámci EU. U nás by poškodily hlavně lidi žijící v pohraničí, kteří se přirozeně pohybují přes hranice a zpět, dále mladé lidi, kteří těží z otevřenosti Evropy, stejně tak kulturu a bezpočet lidských kontaktů. Nemálo volnočasových, ekonomických nebo kulturních aktivit nemá chuť podstupovat staromódní kontroly v ustrašené, do sebe zatažené zemi.

Česká vláda měla na riziko uzavřené země myslet a zkusit koordinovat protivirová opatření se sousedy. A pokud by to nešlo, měla své kroky alespoň v nějaké míře přizpůsobit jejich. Škody v podobě od Západu dál odcizeného Česka by mohly být devastující.

A co dělat teď? Česká prozápadně naladěná část veřejnosti a média by od vlády měly vyžadovat odpověď na otázku, kdy hranice otevře. Nikoliv datum, to nyní nikdo zodpovědný nesdělí, ale okolnosti, za nichž se tak má stát. A také symbolický slib, že se tak stane. Nota bene tím spíš, když Andrej Babiš zapomněl takový slib zasadit do svého nedávného televizního projevu.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Marek Švehla

zástupce šéfredaktora

svehla
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1994 jich napsal/a 2202

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte