Ján Markoš: Pod příkrovem nesmyslů. Zaměřit pozornost slovenské veřejnosti na podstatná témata je nesmírně obtížné

„‚Tamhle!‘ zavolá Bill, ale my už se tam všichni díváme, na místo, odkud spadl první blok, protože to vypadá, jako kdyby ze stěny ledovce s burácením do prostoru vyjížděl bílý nákladní vlak, až se skácel do vody, a pak za sebou z vnitřku ledovce najednou vytáhl bílé vagony, jako neuvěřitelným kouzelnickým trikem, a po těch bílých vagonech šla katedrála – modrá ledová katedrála s věžemi a pilíři, to vše pospojované do jediné neskutečné, bočně se hroutící budovy – a po katedrále celé bílo-modré město, a my bezděky vykřikneme a couváme, i když se ta podívaná odehrává míli od nás, a vykřikujeme na sebe v tichu, než k nám dolehnou rány, i když jsme od sebe jen pár metrů, a pak se ty stovky tisíc tun ledového města sesypou do vody fjordu a vytvoří asi patnáct metrů vysokou vlnu.“

Někdy si představuji, jak v Grónsku tají ledovce. Jak na slunci taje povrch ledu a studená voda stéká trhlinami a komíny v těle ledu kamsi do hloubky, aby tam pod povrchem vytvořila rychlou řeku spěšně stékající k moři. Představuji si, jak grónské ledovce tají, jak se z nich odlamují okraje a padají do oceánu. K tomu mi pomáhá i výše citovaný popis takové události od Roberta Macfarlanea z knihy Podzemí.

Občas si představuji i jiné důsledky klimatické krize. Vlny veder. Zvířata, která se před suchem a teplem stěhují výše do hor. Květy a stromy kvetoucí o celé týdny dříve, než bylo zvykem. Malarické komáry letící se na sever.

Nedělám to, abych cvičil svou fantazii. Naopak. Těmto představám věnuji čas od času pár minut proto, abych se co nejpevněji ukotvil v realitě.