Vytlouct pravdu

V nevadském Renu hostí Bobův boxerský palác finálový turnaj Poháru amerických dcer pro dívky do 18 let. Během dvou dnů se zde utká osm nejlepších pěstních zápasnic své generace o nehynoucí slávu, která jim bude s největší pravděpodobností za pár let k ničemu. A to za dozoru svých příbuzných, pokud se obtěžují je doprovázet; rozhodčích, kteří jsou míň než člověk; trenérů, co vítězství i prohry probírají „jako supi klovající do mrtvoly hřebce“; a novináře, který se aspoň ze začátku nudí, ale někdo to holt sepsat musí. Osm dvouminutových kol kolem sebe budou boxerky tančit, odhadovat jedna druhou, bušit do sebe… a přitom ve své mysli vybudují celé nové úžasné světy. Protože během zápasu se toho nestihne moc odehrát, ale zároveň se během každého kola může stát patrně „naprosto cokoli“…

Románový debut Rity Bullwinkel Úder na hlavu se dostal do nominací na Bookerovu i Pulitzerovu cenu a jeho dokonale vystavěná struktura vtahuje od první stránky. Dočkáme se oznámení o místě a (schválně neurčitém) čase konání akce, je nám představen turnajový „pavouk“ a pak sledujeme jednotlivé zápasy z pohledu aktérek. Autorka bravurně reflektuje relativitu vnímání času, proniká do myšlenek svých hrdinek, dopřává nám drobečky z jejich minulosti a sem tam i budoucnosti. A samozřejmě přibližuje, jak prožívají své vystoupení. Nejde přitom o to, kdo vyhraje, ale jakou pravdu o světě a svém místě v něm ze sebe během zápasu dívky vytlučou. 

Jsou naprosto odlišné a pro některé je to poslední šance uspět, než zestárnou. Přesto je něco spojuje. Třeba vědomí, že jejich tělo je jediný nástroj, který mají k dispozici. Sport je údajně fér, ale jim dochází, že od někoho se prostě čeká, že prohraje. Vždy a ve všem. A tak sdílejí i určité opovržení vůči všemu okolo, protože je to celé přece „kravina“. Chátrajícím „palácem“ počínaje a konče trenérskými páprdy, kteří nechápou, co boxerky prožívají. Zápasy jsou vyřazovací, přesto zde poražené zůstávají. Nejen coby divačky, ale i stíny všeho, čím si prošly vítězky; jako nejnovější položky v dlouhé řadě pradávného rituálu. Ne nadarmo je román uveden citací z knihy o sportování dívek v antickém Řecku a v textu jsou zmiňovány dívčí hry, jež se předávají z generace na generaci.

Ve stále ještě nedospělých tělech se skrývají mysli, které analyzují nejen údery a strategii, ale doslova všechno – a vytvářejí teorie o tom, jak to s lidmi a se světem chodí. Box pro ně nemusí být brutálním bojem, ale tesáním vlastní identity i možností, jak se skutečně napojit na druhé. Jak v jednu chvíli zazní, nikde jinde není pohled do očí tak intimní. Z kaleidoskopu vypointovaných scén, v nichž se myšlenky a úhly pohledu ladně přelévají, vyvstává obraz jakéhosi věčného údělu a snahy zjistit, kým jsme a kým být můžeme. Ne vždy nás musí odpověď uspokojit, ale cesta, kterou se k ní dostaneme, bude vždy jen a jen naše. Je to úder na hlavu.