Němci to zvládli lépe, než si v Česku říkáme

Schadenfreude. Při sledování české debaty o německé vstřícnosti k uprchlíkům probleskuje škodolibost, že jsme s naším odmítáním před deseti lety měli pravdu. Že si Německo přijetím milionu utečenců, převážně před syrskou válkou, naběhlo. Masově čtené české zpravodajské weby se ve zpravodajství o sousední zemi soustředí na zločiny spáchané uprchlíky. Jsou zárukou spousty kliků od čtenářů, z nichž se mnozí rádi utvrzují ve svém přesvědčení, že Německo tuto humanitární a mezikulturní výzvu prostě „nezvládne“.  

Německá realita samozřejmě není pohádkovým happy endem. Několikrát do roka zemí otřese brutální zločin spáchaný psychicky vyšinutým nebo islamisticky motivovaným žadatelem o azyl. Občané se cítí méně bezpečně než před deseti lety. Vlivem příchodu tolika dětí bez znalosti němčiny se zhoršila úroveň škol. Mnohým starousedlíkům vadí příliš rychlá proměna veřejného prostoru, kde je viditelně více lidí neevropského původu. Zoufale se nedaří ze země deportovat lidi, jejichž žádost o azyl byla odmítnuta a oni navíc sklouzli do kriminality. 

 Veřejnost to pochopitelně štve, a proto se obrátilo veřejné mínění. Poslední dva roky většina Němců chce, aby země přijímala méně běženců. Souvisí to do velké míry také s tím, že nezůstalo u zhruba 1,4 milionu žadatelů o azyl z krizových let 2015 a 2016.  

Až do roku 2021 se počty nově příchozích povedlo výrazně stlačit, zvláště díky dohodám EU s Tureckem a Nigerem. Jenže pak do Německa prchlo více než milion Ukrajinců, přišly stovky tisíc blízkých příbuzných již dříve uznaných uprchlíků z Blízkého východu – a přijímací kapacity německých měst a vesnic se dostaly na hranu prasknutí. Vláda proto zavedla hraniční kontroly a pozastavila slučování rodin již přijatých válečných uprchlíků.