Jaká bude ODS bez Zahradila?

Ikonické postavy politických stran nemusí být nutně ty, které jsou nejvíc vidět. Bývají to i ty, které mají schopnost vytvářet přesvědčení, že jsou tak či onak pro chod dané strany nepostradatelné. Své o tom ví Jan Zahradil. Politik, jehož na výsluní vynesl rozpad ODS v roce 1997 a rozhodnutí zůstat ve straně vedené oslabeným Václavem Klausem, pro mnohé takovou výraznou tváří je.

Jeden z nejzapálenějších Klausových žáků, pokud jde o evropskou politiku, nakonec svého zradikalizovaného učitele pryč z ODS nenásledoval - neměl vlastně důvod. ODS sice pod vedením Severomoraváka Mirka Topolánka a později profesora z Brna Petra Fialy dělala doma v Česku podstatně jinou politiku než Klaus, ale vzpomínky na svého zakladatele si právě přičiněním Jana Zahradila ponechala při formování svého vztahu s Evropou.

Zahradil uměl anglicky, měl už trochu kontakty a dobře se orientoval v bruselských kuloárech — hlavně ideologicky. ODS, která doma vznikla jako voličsky široká strana s ochotou ke kompromisu a ambicemi řídit stát, se nedokázala ideově vejít do společenství umírněných evropských konzervativů ve frakci Evropské lidové strany (EPP) a odešla do společenství složeného velkým dílem z malých obskurních uskupení jako třeba německá Strana rodin.