V živé knihovně

Velmi se těším. Uhříněves vypadá spíše jako nějaké městečko v Chorvatsku než jako část Prahy, ale škola vypadá nádherně. Každé dveře, každá stěna, každé okno je polepené studentskými výtvarnými díly. Učitelé a studenti jsou milí stejně jako škola. Neříká se jenom tak, že prostředí, ve kterém pracujeme, je velmi důležité pro naši náladu a motivaci. Učitelky jsou zvědavé, jak projektový den bude vypadat. Studenti jsou klidní a spokojení. Nevím, jestli je to tím, že je ráno a ještě skoro spí, protože jim odpadla výuka anebo protože jsme tady my. Doufejme, že to poslední.

Představíme se, studenty rozdělíme do dvou učeben a projektový den může začít. První na programu je hra kooperativní bingo, která studentům přiblíží Amnesty International a lidská práva. Jsou trošku překvapení, že správné odpovědi nejsou vždyc ty, které si vybrali, ale kdo by očekával, že Amnesty byla založena kvůli dvěma studentům, kteří si připili na svobodu.

Studentům rozdáme anotace dnešních živých knih – lidí, které si dnes budou mít možnost přečíst jako knihy. Píšou svá očekávání a připravují si otázky. Je vidět, že jejich zvědavost roste. To jsem ráda. Když je seznámíme s pravidly naší knihovny, už jim nic nebrání, aby se pustili do čtení. Knihy čtou v malých skupinách, každá skupina má dvě čtení a výpůjční doba je 20 minut. Mají na výběr čtyři knihy: angolského faráře, drogově závislou bezdomovkyni, Roma a gaye. Dnes se nám to opravdu povedlo. Po čtení to nadšení studenti potvrzují. Já jsem velmi ráda, že studenti neprojevili žádné předsudky. Zaujalo je, kolik jazyků existuje v Rumunsku, jak jeden Angolan poprvé ochutnal okurku v letadle do Česka a byli jenom trochu zklamaní, protože Rom nemá žigulíka.

Po živé knihovně zůstáváme v dobré náladě a pokračujeme s aktivitou živé obrazy. Skupiny dostávají různé situace, ve kterých se naše knihy ocitly a musí vytvořit živý obraz, který danou situaci popíše, a potom ještě jeden, který ukáže možné řešení oné situace. Všichni si uvědomujeme, že není jednoduché vžít se do příběhu někoho jiného ani příjemné pocítit diskriminaci, rasismus, xenofobii nebo něco podobného na vlastní kůži. Docházíme k závěru, že předsudky a stereotypy máme všichni, ale pro nás je důležité, abychom si je uvědomili, reflektovali je a zůstali otevření novým informacím a zkušenostem.

Na hrozně těžkou a složitou otázku, co my můžeme udělat, aby se naše společnost zlepšila, jedna studentka odpovídá (mrzí mě, že jsem si to nezapsala a teď ji nemůžu citovat), že každý musí začít u sebe, uvědomit si, jak se chová, co děla špatně a pořád se zlepšovat. Jak by byl náš svět krásný, kdyby každý člověk takto přemýšlel… Co se studentům nelíbilo? Měli málo času na živé knihovny a chtěli by si přečíst více živých knih. 

Autorka je studentka bohemistiky a kroatistiky na univerzitě v Záhřebu