0:00
0:00
Jeden den v životě23. 1. 20204 minuty

„Maminka vás už netrpělivě vyhlíží“

Anna Hladíková

Nemilosrdný budík na mobilu řve do tmy v 5.30 ráno. Brr! Na tohle jediné si asi v této práci nikdy nezvyknu. Jsem sova, ne skřivan. Naštěstí nezačínám takto vražedně každý den. Někdy dokonce až odpoledne, ale to potom končím někdy v deset večer na úplně opačném konci Prahy, než kde bydlím. To mi vadí míň.

Hodný manžel mi udělá nezbytné kafe, bez kterého nemůžu žít (manžel vstává se mnou částečně z lásky ke mně, částečně proto, že stejně za chvíli vede děti do školy a školky, a taky proto, že coby starší osoba už stejně nemůže dospat).

↓ INZERCE

Vylítnu z domu a výjimečně nevolám dispečink, že mám zase (!) asi 15 minut zpoždění. V cíli mě srdečně vítá s trochu poťouchlým úsměvem syn klientky: „Maminka vás vyhlíží netrpělivě dneska už od 4.00.“

A je mi hned jasno – klientka je ležící, imobilní, chodíme k ní dělat hygienu. Dneska v noci se zadařila vydatná stolice. Paní umyju, převléknu ji i postel, přitom si povídáme. Má dobrou náladu, dokonce i žertuje, což je vzácné. Mluví hodně, i když ji to namáhá, a já jsem ráda, že je jí dobře. Za ty roky, co k ní chodím, už leccos o sobě víme.

Další klient je pán, kterému pomůžu se osprchovat – ztrácí občas rovnováhu. Spíš ho jen jistím, než že bych ho myla. Ve zbývajícím čase mě poprosí o úklid koupelny a WC. Záchodová mísa se plní vodou a vším ostatním, hladina stoupá… Naštěstí se zastavuje u okraje mísy. „Nemáte zvon nebo krtka na odpady?“  „Já si s tím nějak poradím, nechte to…“ „No dobře, ale to vám to WC moc neuklidím…“ „A to je jedno…“

Přejezd na druhý konec Prahy – v rodinném domku pomůžu udělat klientce na vozíku předvánoční úklid, potom sbírám na zahradě spadané ořechy a dávám je na krb sušit v přepravkách. Klientce v kuchyni nad umyvadlem obarvím vlasy (v koupelně teče jen studená voda). To je ještě dobré, máme klienty, které nedostaneme kvůli nevhodné stavbě bytu do koupelny, ale třeba máme i paní, která si nás objednává jen proto, že je na svém elektrickém vozíku uvězněná v obývacím pokoji bytu ve staré pražské zástavbě – nemůže zajet do kuchyně ani na WC. Ne všichni lidé s postižením mají možnost bezbariérových úprav a taky ne všichni mají na rekonstrukci finance. U některých lidí musíme s kolegy téměř čarovat, abychom našli způsob, jak zajistit jejich základní potřeby.

I kdybych už dneska končila, mám toho celkem dost – desetkrát otočit ležící tělo na bok a zpět, dvě hodiny domácích prací… Záda trpí, nohy trpí – všude chodíme pěšky (a MHD). Škoda, že má kila navíc. O tom jen okrajově něco tuší.

Naštěstí další klientka je pohoda, „jen“ úklid, ale jaký: setření neviditelného prachu, vytření nebo zametení mikroskopické špíny. Pak si uděláme s paní kafe a povídáme si. Taky k ní chodím už dlouho, znám ji i rodinu. Dřív jsem s ní chodila na procházky, po nákupech a doktorech (vozila ji na invalidním vozíku), dneska ne, je po úrazu. „A co nového, kde máte kočičku?“ „Vzala si ji vnučka, odstěhovala se mimo Prahu.“

I rozhovor je důležitou součástí naší práce a péče – klienti bývají osamělí, smutní, bezradní…

Tahle práce je vůbec pestrá: říká se tomu terénní osobní asistence a obnáší kdeco, od doprovodu např. vozíčkářů kamkoli (lékař, úřad, škola, práce, zábava), přes pomoc v domácnosti, až po téměř kompletní péči o ležící klienty. Je to práce s lidmi – a ti jsou ve většině milí, vděční, vtipní… Poznáte různé domácnosti, osudy a kouty Prahy, o kterých jste nevěděli, že existují.

A obdivuju každou rodinu, která se o své členy takto stará (s naší pomocí) až do poslední chvíle, protože nechce, aby skončili v domově seniorů.

Končím u poslední klientky a jedu domů.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].