Claphamský uzel

Probouzím se a paralyzovaná zjišťuji, ze sice stále křičím, ale žádný zvuk nevydávám. Ticho a tma. Pomalé paprsky slunce, které ve skutečnosti svítí až k večeru, mě nakonec zavolají ke snídani. Mám přesně dvacet tři minut na „pravé anglické mysli“. Ovšem s francouzským mlékem. Kafe už vypít nezvládnu, a tak si ho studené vychutnávám až na jedné z nejrušnějších stanic Anglie – hrdě křičícím Claphamském uzlu.

Zamotané stovky až tisíce anonymních tváří mě smetou, protože jsem se ještě za těch šest let nenaučila chodit vlevo. KEEP LEFT – pro ty, kteří jsou ke kulturní přeměně hluší tak jako já, napomůže vizuální značení stop na podlaze. Jenže podívat se dolů a zkontrolovat tak „pozápadštění“, znamená být smetena právě tou anonymitou do samých útrob Claphamu. Přesedám na vlak a oddychuji si, je tu jedno místo k sezení. Za dvacet minut stačím opravit testy: politik = přídavné jméno. Vzdávám se.

V devět začíná první hodina. Plánovat na ni se snažím kdekoli: na zastávce, v autobuse, ve vlaku, v obchodě. Není mi to nic platné – „I’m confused“ se stává epigrafem mé učitelské kariéry. Tady se ale s nepřítelem jménem zmatení bojuje a tak podstupuji ve své volné hodině výcvik: Při inspekci se hodnocení mého výkonu stane určujícím indikátorem platu. Čtyřicet minut drilování se slovy: aktivně zapojeny; pozornost; pokrok; chvála; konstruktivní;pozitivní; zóna pohodlí; zóna zděšení. Tedy strach z toho, že něčemu v danou vteřinu nerozumím, je zakázáno. Varovný signál je vyslán do řad a iPady se naplňují rychlostí světla. Podstupuji další injekci očkování proti nespokojenosti žáků. Čtvrtletně dostanu známku za prospěch: nedostatečná?

Otevírám e-mailovou schránku a nalézám krátkou zprávu o údajně krátké schůzi na konci školního dne. Odvážně se ji zúčastním a dozvídám se, že je naše katedra hodnocena známkou 3, tedy „změna nutná“. Jak jí docílit? Jednoduchý recept Jamieho Olivera je za jakýchkoli podmínek a jakýmikoli prostředky zajistit prospěch A-C všech žáků. Továrna. Jeden produkt po druhém mechanicky obalován do transparentního igelitového obalu proti neschopnosti učitelů. Možná mé noční můry přece jen mají svůj původ. Zamotávám se do procesu, který potěšení z četby nebo pocit nejistoty při interpretaci textu naprosto vymazal ze své dávno prošlé paměti. Paměť žáků však toto nepamatuje a schůze končí před šestou.

Za několik minut čekám na zpáteční vlak a cestu domů si prodlužuji na London Waterloo, abych se propletla podzemními cestami metra, kde se potápím spolu s desítkami dalších kultur do snových světů odpočinku ve 21. století – šest až sedm minut mezi zastávkami – a běžím do reprografického studia vyzvednout si svou svázanou doktorskou práci.

Po cestě zpět si ve Foyles kupuji nový zápisník, kde přetvářím sled myšlenek a pocitů nechápavosti ve slova. Na obálku píši své jméno. Podívám se ven, abych zkontrolovala anonymní zastávku a všimnu si povrchu lesklého sešitu: mé jméno je dávno smazané. Přetvořeno zpět v každodenní opar nad Londýnem. Bez emocí, bez vzpomínek a s jistou odhodlaností vcházím do ulic města, které nevoní jako pálené listí za podzimního večera na zahradě v Ostravě. Snad takto chutná život v cizině?     

Do sluchátek se nahrne vlna Smetanovy Mé vlasti a s hořkým pocitem se utvrzuji v tom, že výsledek přeumělkovaného strachu ze zdvořilosti je výtržnictví ve školách; v mé vlasti je uspokojující a hřeje mě na srdci, že výsledkem Kubrickovo-Orwelovských Hovorů z Lán je svržení prezidentského portrétu a svérázná promluva k dětem – kontrast, který dává smysl. S nadějí mizím v temných, chladných ulicích města.