Solidní dokumentaristická žeň

Nepoukazuje na to jen evropský úspěch Reného a Občana Havla. Jihlavský mezinárodní festival, který vyvrcholil před týdnem předáním cen, ukázal, že český dokument prožívá slušnou konjunkturu.

Časosběrná metoda v zahraničí evidentně táhne. Charismatický recidivista René Plašil, kterého po téměř dvacet let s kamerou soustavně sleduje Helena Třeštíková, dobývá srdce zahraničních kritiků a porotců. Minulý měsíc získal cenu Evropské filmové akademie Prix Arte a předevčírem si přivezl vítězství z festivalu dokumentárních filmů v Lipsku. Na nominačním shortlistu evropských akademiků byl i podobně výjimečný Občan HavelPavla Kouteckého a Miroslava Janka. U toho se ale kvůli světové popularitě exprezidenta úspěch celkem předpokládal.

René se v jihlavské soutěži musel sklonit před celovečerním snímkem Víta JanečkaIvetka a hora. Znamená to potvrzení faktu, že doma není nikdo prorokem? Ne, tohle není pomsta za úspěch ve světě. Janečkův empatický portrét dívky, která se svými dvěma kamarádkami stala na Slovensku celebritou poté, co se jí na hoře Zvir zjevila Panna Maria, si cenu zaslouží. Janeček nijak autorsky neexhibuje a pokorně se pokouší dobrat k tomu, jak dívce mariánská zjevení a následný zájem médií a křesťanských poutníků změnily život.

V jihlavské soutěžní sekci Česká radost se ale objevila celá řada snímků vyčnívajících nad průměr. Hravá Česká RAPublikaPavla Abraháma to schytala od pravověrných hiphoperů, ale zábavnost jí nemůže upřít žádný z kritiků. Realitu na území bývalého SSSR citlivě prozkoumávají Martin Ryšavý s filmem Malupien, Olšový spas a Jana Ševčíková se snímkem Gyumri. Z nejmladší famácké generace zaujal porotu Lukáš Kokeš se svým portrétem alkoholika ve středních letech, který své ovlivnění Karlem Vachkem nezapře už manýristicky vachkovským názvem Pokus o duchovní nápravu opraváře televizí Josefa Lávičky v devíti obrazech.

A autor těchto řádků lituje, že neviděl krátký snímek PravztahyVeroniky Janečkové, který Dominika Švecová v inspirativním rozboru na Britských listech označila za daleko nejděsivější film, který viděla za dlouhou dobu. „Surově důvěrný dokument“, jak se o filmu píše v anotaci v katalogu, o soužití autorky se svou babičkou hraničí podle Švecové s psychickým terorem agresivní režisérky vůči bezbranné stařence.

Výroční přehlídka nových českých dokumentů přehledně mapuje stav tohoto žánru u nás. Nedá se vměstnat pod nějaký společný jmenovatel. Škála natáčených filmů se pohybuje od samoúčelných formálních exhibic, přes pokorné výpovědi o světě až po filmy, které mají potenciál oslovit i za českými hranicemi. Ve srovnání s tuzemskou hranou tvorbou si dokument rozhodně nestojí špatně. Kolik z českých hraných filmů za tento rok snese přísnější měřítka kvality? Daly by se spočítat na prstech jedné ruky. O rodičích a dětech, Venkovský učitel, Tobruk… Český dokument nehladí po srsti, nebojí se klást otázky a provokovat. Proto je dobře, že se ty nejlepší snímky – jako ten Janečkův či ten Abrahámův - objeví i v běžné distribuci. Zaslouží si to víc, než většina z těch více než třiceti naplánovaných hraných premiér.