Revoluce snad být nemusí

Vláda dnes zveřejní své „revoluční“ (to slovo se podivuhodně hladce ujalo a použila ho včera i Česká televize) plány, jak zlepšit veřejné finance a daňový systém. Snížení daní, odvodů a přiškrcení výdajů státu potřebuje tato země jako sůl. Držme tedy vládě palce, aby její návrhy byly rozumné a také aby pro ně měla dost hlasů v parlamentu. Rovnostářské Česko potřebuje v zájmu ekonomického růstu trochu prohloubit mělké sociální rozdíly, byť právě „revolučně“ to být nemusí. Ale pokud se to vládě povede tak, aby zbohatli bohatší a ti méně bohatí nezchudli, bude úspěšná.

Zajímavé ale je, jak se neoliberální ekonomická agenda míjí ve zdánlivě globálním a sjednocujícím se čase. Právě v tomto okamžiku se totiž v Americe, zemi nízkých daní a čtvrt století trvajícího dynamického růstu, vášnivě debatuje o tom, proč se neplní americký sen o všeobecném blahobytu.

Ve včerejších New York Times opět napsal jeden ze svých zdrcujících komentářů slavný Paul Krugman. Už léta tvrdě kritizuje George Bushe pro jeho zahraniční i domácí politiku, ale stále častěji zejména kvůli ekonomice. Krugman uznává, že Američané chtěli v osmdesátých letech změnu a zvolili Ronalda Reagana, protože měli plné zuby vysokých daní a přebujelého státu. Věřili, že snížení daní pomůže především střední vrstvě.

Jak to tedy vypadá v Americe po permanentním snižování daní dnes? Průměrný příjem (přesněji takzvaný median, což je lepší metoda výpočtu růstu příjmů podstatné většiny) vzrostl od roku 1980 jen o 17 procent, ale příjem nejbohatší vrstvy, která činí 0,1 procenta obyvatelstva, vzrostl o 400 procent. Propast mezi střední vrstvou a bohatou menšinou se podle Krugmana prohloubila na úroveň, jaká byla naposledy v Americe ve dvacátých letech.

Lidé nemusí znát statistiky, píše Krugman, a přesto vědí své. Podle průzkumů dnes 59 procent pracujících lidí cítí, že je pro ně těžší vydělat si na důstojný život než před 20 nebo 30 lety. A dokonce i prezident Bush pochopil, že jde o vážný problém, když v lednu řekl, že „někteří naši občané mají obavy z faktu, že naše dynamická ekonomika nechává pracující za sebou“.

Je jen otázkou času, kdy se budou v Americe daně zvyšovat, protože si to voliči vynutí. Česko je právě v opačné náladě a má k tomu dobré důvody. Tyto dvě země se míjí v čase, i když podle všeho má Amerika pořádný náskok. Mirek Topolánek se tedy možná vidí v Reaganovi, ale jako konzervativec by se měl proti slovu „revoluce“ ohradit.