Návrat slunce nepřemožitelného

Komu tahle zpráva o pravidelně se opakujícím zimním slunovratu přijde banální, tomu připomeňme, že právě kvůli „zrození slunce nepřemožitelného“, jak tomu říkali staří Římané, se vlastně každý rok o vánocích pokoušíme navodit takzvanou sváteční atmosféru a společně s bližními prožít cosi výjimečného.

Jde to pravda čím dál hůř; našinec se do nálady, která pro naše předky znamenala vzrušující směs strachu a nadějeplného očekávání, není téměř s to dostat. A nemůžou za to jenom konzumní běsy, které lidi popadají při nakupování dárků.

Civilizace, která umožňuje člověku i v nejkratších dnech v roce podávat díky technologiím maximální pracovní výkon, prostě brání svátečnímu prožitku. Zatímco naši předkové seděli po tmě doma, vyprávěli si, strašili se magickými bytostmi jako byly třeba Lucky a ráno chodili do kostela na roráty, kde se každý rok čtou snad nejkrásnější biblické texty, našinec do poslední chvíle lítá jako hadr na holi mezi prací, vánočními večírky a nutností dostát soudobým konvencím v obdarovávání.

Přece jenom ale lze zažít něco z onoho magického času. Třeba na Silvestra, který sice svádí k poněkud bezradnému ožírání, ale je přece jenom méně zatížený společenskými konvencemi a navíc díky předcházejícím vánočním svátkům oddělený od nesvátečního konce roku.

V čase silvestrovských oslav je možné vypadnout mimo civilizaci a v tichu, nejlépe v nějakém odlehlém stavení či přímo pod širým nebem, prožít příchod nového roku, ráno si potom přivstat a zažít svítání. Slunce nepřemožitelné se potom zjeví ve své plné síle.

Stojí to za to. Člověk je potom vůči nesvátečním stresům běžných dnů nějak víc imunní.