Milost pro Batmana

Do včerejšího večera podepsalo téměř 9 tisíc lidí elektronickou petici, která žádá prezidenta Václava Klause, aby udělil milost členům umělecké skupiny Ztohoven. Můj podpis na ní chybí. Vysvětlím proč.

Ještě jednou si to zopakujme: v červnu loňského roku se výtvarníci ze Ztohoven nabourali do ranního vysílání České televize a pustili do servisu o počasí na horách signál, ve kterém nad Krkonošemi vybuchla atomová bomba. Česká televize se tím cítila být poškozena, proto je zažalovala a nyní jim za šíření poplašné správy hrozí až tři roky. Soud se má konat zanedlouho.

A nyní k petici. Její autoři z Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK chtějí soudu předejít a Klause žádají, aby stíhání výtvarníků zastavil. V textu tvrdí, že sice „neoprávněně nakládali s majetkem České televize“, ale rozhodně jim nešlo o šíření poplašné zprávy, protože „obraz, který vložili do vysílání, byl natolik absurdní, že jej za poplašnou zprávu rozhodně nelze považovat.“ Dále píší, že cílem „uměleckého činu“ bylo „upozornit na důležitost kritického myšlení a vyhodnocování informací“ a že by případné potrestání znamenalo pro Česko mezinárodní ostudu, neboť bychom byli „snad jediným státem ve vyspělém světě, který v dnešní době posílá umělce za mříže“.

S argumentem, že záběry byly na poplašnou zprávu až příliš absurdní, se dá souhlasit. Obhájci výtvarníků se s touto tezí u soudu jistě vytasí hned na začátku. Dá se tedy čekat, že poté budou k líčení přizváni experti, kteří míru oné absurdnosti posoudí. Třeba právě z Ústavu informačních studií. Může to být docela zajímavá debata a o mediálním prostředí a vyhodnocování informací nám to může prozradit mnohem víc než samotná akce výtvarníků.

Argument, podle kterého se umělci nesmějí posílat za mříže, je ovšem zcela mylný. Umělci se za mříže posílají tak jako kdokoli jiný, pokud udělají něco ilegálního a nedokáží soud přesvědčit, že jejich cílem nebylo stranu, jež je žaluje, poškodit, případně že to nebylo v obecném zájmu. Nepředpokládám, že by Ztohoven loni toužili, aby Češi houfně utíkali z Krkonoš. Stejně tak ale nepředpokládám, že by jim tahle eventualita byla proti mysli. Dálnice se každopádně kvůli výtvarníkům nezašpérovaly, takže újma z poplašné zprávy veškerá žádná. Při vší skepsi k našim soudům nejsme v Bělorusku: opravdu si autoři petice představují, že výtvarníci od soudu odejdou s tříletým flastrem?

Vůdčí duch skupiny Roman Týc před týdnem v týdeníku A2 napsal, že se necítí být aktivistickým umělcem. Když prý na ulici krade čepice policistům přímo z hlavy, nebere to jako umění, ale jako „součást mého života“. Akce Ztohoven mi nikdy nepřišly jako nějak výrazné umělecké akty. Sympatická mně ale byla odvaha, s jakou se do nich Týce a jeho přátelé pouštěli, aniž by se zaštiťovali oním obecným zájmem. Pozoroval jsem je, když lezli na lešení Jiřského kláštera, aby na Pražském hradě změnili neonové Srdce Jiřího Davida na otazník, nebo když v metru vyměňovali v citylightech reklamy za vlastní plakáty. Bylo na nich vidět, že moc dobře vědí, do čeho jdou, že jim v případě chycení mohou hrozit sankce. Nebáli se toho a vzrušovalo je to. Byli to nepolapitelní umělci ulice, sympatičtí Batmani české výtvarné scény.

Když nedávno za svůj televizní výbuch přijali cenu od Národní galerie, docela mě to překvapilo. K tajemným superhrdinům vystupujícím v anonymitě odměna od nejoficiálnější výtvarné instituce sponzorovaná bezpečnostní agenturou nesedí. Stejně tak k nim nesedí, když nyní na jejich obranu vznikají petice, které se obracejí na nejvyššího představitele státu, o jehož úřadu si jistě Ztohoven nemyslí nic dobrého.

Když už se Batman nechá chytit, měl by se ze šlamastiky vysekat sám.