Kam s jarním deštíkem

Na úvod malá anketa: jak vypadá déšť? Mě se jako první vybaví kaluže u nás v ulici, hnědé s duhovými fleky od benzínu. Dále jsou to rozblácené pěšiny na sídlišti nebo přetékající kanál, který je potřeba přeskočit, když chce člověk nastoupit do autobusu.

Obyvatelé Augustenborgu, což je předměstí švédského Malmö, vidí déšť jinak. Už to pro ně není potopa v podzemních garážích. Jsou to zalité rostliny na střešních zahradách. Je to soustava stružek a také malý rybník s lekníny skoro v každém domovním bloku. Dešťová voda se v Augustenborgu svádí do soustavy drobných vodních děl a odtud se vsakuje, vypařuje a jen malá část skončí v kanalizaci. Je to tak hezčí, je to efektivnější, je to levnější, protože není potřeba donekonečna zvyšovat kapacitu kanálů.

Není ovšem vůbec jednoduché si to připustit (více o tom také v příštím Respektu v rubrice Trendy). Protože s deštěm se v poslední desítkách let zacházelo z pozice síly. Jediný správný postup, který uznávala stavební praxe, byl zpevnit terén asfaltem, vodu z něj pochytat, svést do trubek a odvést pryč. Jenže teď se zdá, že to možná nebylo to nejrozumnější. Že u větších dešťů kanalizace nestačí, že se všechna voda ihned odvede z krajiny, že se zahltí potoky a řeky a vznikají záplavy. A tak dál.

Takže je potřeba, a vodohospodáři o tom sami začínají mluvit, jít na věc jinak. Říci si, že to, co se dlouhá léta považovalo za jediné možné, asi nebylo to pravé. Musí se s dešťovou vodou začít vyjednávat na nějakém oboustranně přijatelném řešení.

Naše problémy s deštěm jsou přitom tak podobné desítkám jiných. Je to vlastně stejné jako s investičními fondy a hypotékami v době krize. Je to jako s elektrickými přímotopy, jako s DDT, jako se všemi těmi věcmi, o nichž se tak dlouho věřilo, že fungují tím nejlepším možným způsobem. A řešení je vlastně také jedno a totéž, i když je to tak hrozně nepříjemné. Je třeba se trochu projít v bahně, říci všem, že se stal omyl, obrátit svoje myšlení naruby a jít na to úplně z jiného konce.