Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Glosa

Jenom ne s patosem

Někdejší český premiér Petr Pithart kdysi popisoval, jak opojný pocit to byl, když to v roce 1990 za volantem silného služebního Favorita švihal stovkou po Plzeňské třídě v Praze. Z téhle slasti se dodnes řadě zdejších řidičů potí ruce, body nebody. My Češi jsme naštěstí mistři improvizace a dokážeme si se státní a obecní zvůlí poradit.

Někdejší český premiér Petr Pithart kdysi popisoval, jak opojný pocit to byl, když to v roce 1990 za volantem silného služebního Favorita švihal stovkou po Plzeňské třídě v Praze. Z téhle slasti se dodnes řadě zdejších řidičů potí ruce, body nebody. Radost ze svobody a rychlosti trochu kalí policajti a soukromá očka se svojí neodolatelnou touhou pořád někoho špehovat.

My Češi jsme naštěstí mistři improvizace a dokážeme si se státní a obecní zvůlí poradit. Tak se zrodily populární metody, o kterých se šeptá od města k městu, od jedné internetové stránky k druhé. „Sklop si stínítka proti slunci,“ radí shovívavě otec synovi, „radary ti neuvidí do obličeje.“„Sundej značku a pak řekni, že ti spadla někde cestou,“ prozrazuje protřelý šofér méně chápavému kolegovi. Hitem je stále „osoba blízká“.„Když řekneš tohle zaklínadlo,“ vztyčí se Bůh všech řidičů, „žádná zlá mocnost na tebe nemůže.“ Prozaicky řečeno, když se na někoho provalí dopravní přestupek, může vždycky říct, že ho spáchal někdo z jeho příbuzných, kterého nemusí prozradit.

Po dlouhých letech ale tahle formulka ztrácí sílu. Nejvyšší správní soud (jak upozornily Hospodářské noviny) poradil úředníkům, že při jejím vyslovení nemusejí sklapnout lejstra a pustit řidiče domů. Ne oni, ale žalovaný člověk musí prokázat, že neřídil. Úředníci mohou šátrat po dalších důkazech a usvědčit ho i jinak.

Paradoxní je, že lidé na úřadech nevzdechli ani po rozhodnutí soudu, ani po jiných přirozených cestách, jak řidiče postihnout. Odborníci třeba už dávno upozorňovali, že u firemních aut může být dokazování prosté: stačilo si vzít knihu jízd a prokázat, kdo byl v inkriminované době za volantem. Všechny „obranné mechanismy“ úřadů mají jednu nevýhodu: jsou složité, vyžadují vynalézavost a hlavně čas. A toho se ani po soudním návodu nebude dostávat.

Úředníci jsou zavaleni agendou a nemají kdy vymýšlet finesy tohoto pozičního boje veřejné správy s milovníky nespoutané jízdy. Kdo ale odstartoval závody ve vymýšlení právních zbraní a protizbraní? Poslanci, kteří schválili špatný zákon? Prvoplánově ano. Kdyby bývali byli napsali prostou normu jako Francouzi, nebylo by bývalo dnes o čem diskutovat. Tam za přestupky odpovídá majitel auta a musí za ně také zaplatit. Pokutě se může vyhnout jenom v případě, že prozradí, kdo jiný v tu chvíli za volantem seděl. Tečka.

V ptaní se dá pokračovat. Proč poslanci schválili špatný zákon? Asi nebudeme daleko od pravdy, že každý z nich má zkušenost s řízením automobilu a nikomu z nich se nelíbí, když má platit pokutu. Takže zůstali solidární s dalšími řidiči i sami se sebou a předivo zákona na několika místech potrhali tak, aby vynalézavý člověk mohl skulinami proplout. Sami dárci zákonů je hned, jak projdou sněmovnou, zpochybňují, a tak lidem dávají návod, aby je nedodržovali.

Ale kde vlastně vězí kořeny té neúcty k právu a pořádku? Říct tuhle otázku v hospodě, nejspíš by každý vyprskl smíchy. V umění si vládnout asi je moc patosu a málo humoru. A to my Češi neradi.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].