Vše je, jak má být: Al Gore dostal Nobelovu cenu, prezident Václav Klaus zvedl znechuceně obočí, česká média se jízlivě ptala, co má Al Gore společného s mírem a The Wall Street Journal jméno laureáta štítivě ani nezmínil - vyjmenoval jen řadu těch, kteří by si cenu opravdu zasloužili.
Na námitku, že se Al Gore svým varováním před globálním oteplováním nijak nezasloužil o mír ve světě, odpovídá elegantně týdenník The Economist. Švédská akademie se už před několika lety rozhodla, že svoji představu o míru poněkud rozšíří: v roce 2004 dala cenu keňské aktivistce Wangari Maathai za to, že zasadila stromy, a vloni ji zase vyhrál Mohammad Yunus a Grameen Bank za systém malých půjček chudým masám v Bangladéši. Mír v pojetí akademie už tedy není jen opakem války a cenu si podle ní zaslouží ten, kdo se různými způsoby usiluje o zlepšení světa. A do této kategorie Al Gore rozhodně patří, i když si to jeho odpůrci nemyslí.
Velká část debaty o Al Gorovi je však dnes politická, a proto v ní vůbec nejde o to, zda planetě hrozí oteplování či ne. Zejména americká pravice mu nemůže odpustit, že - byť poražen ve volbách (a nezapomínejme, že v konečném součtu získal více hlasů než amerických voličů než George W. Bush) – dnes jeho „levicové“ tažení vítězí nejen v Americe, ale i ve světě.
Ale i znechucení nepolitických odpůrců globálního oteplování je pochopitelné: Švédská akademie je nepříjemný soupeř v souboji o světové veřejné mínění a naftařské firmy zjevně nemají dost silného protihráče, když nenašli nikoho lepšího, než je český prezident.
Přesto je zvláštní, kolik vášně letošní Nobelova cena vyvolala a jak z celé debaty mizí její podstata: že totiž vůle po čistším vzduchu má být vítána bez ohledu na to, zda je strach z oteplování oprávněný nebo ne. Ale jak řečeno v úvodu, vše je, bohužel, jak má být. Očekávat chladnou racionalitu v debatě o horku by bylo naivní.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
