Globální rváči

Většinu demonstrantů proti globalizaci vedly k jejich pochodu v Rostocku jistě šlechetné pohnutky, například starost o chudé v Africe. Nemají rádi násilí a tvrdí, že ti, co házejí dlažební kostky po lidech, k nim nepatří. Jenže oni se s těmi rváči octli v jednom davu, tudíž budou také vypadat jako rváči. A právem, protože se stali jejich partnery.

Je v povaze samotné demonstrace proti summitu G8, že přitahuje radikály a násilníky, protože odpor vůči představě o globální nadvládě několika politiků má revoluční náboj. A idea revoluce, jak víme, je magnetem pro globální rváče, kteří doufají ve velký historický zvrat – tehdy totiž přichází ten krátký a úchvatný okamžik, kdy je možné beztrestně se rvát a také zabíjet.

Jakkoli šlechetné jsou pohnutky mírumilovných účastníků antiglobalizačních demonstrací, ve skutečnosti působí jako zesilovače násilí. Marně prohlašuje Werner Rätz z globální antiglobalistické sítě Attac (jak příhodný název!), že „chování anarchistů nelze ničím omluvit“ (citováno z HN). Co opravdu nelze omluvit, je jeho předstíraná naivita.

To neznamená, že každá demonstrace musí nutně skončit bojem s policií či jinými demonstranty. Záleží na čitelné a mravně nezpochybnitelné ideji. Například protest proti věznění kubánských disidentů zcela jistě žádné rváče nepřitáhne (pokud se odehraje v Praze a ne v Havaně, samozřejmě). Antiglobalistická demonstrace ale žádnou čitelnou a mravně čistou ideu nemá. V lepším případě je jen výrazem pochopitelné a snad i sympatické úzkosti z povahy moderního světa, v tom horším výrazem žízně po krvi. Události v Rostocku tu žízeň neuhasily, spíše naopak.