Druhá odmocnina mrtvých

Poláci všechny naštvali. V roce 2007 chtěli větší počet hlasů v Evropské unii. Vytáhli argument z roku 1945 – kdyby nebylo 2. světové války, tedy Němců, Polsko by dnes mělo 66 milionů obyvatel a tudíž nárok na větší počet hlasů v radě. Většina státníků zůstala sedět s vyraženým dechem – takhle se v Unii nemluví a neargumentuje. Co se na takový argument dá vlastně říct? Zjevně nic – Poláci víc hlasů nedostali a veto se nakonec neodvážili použít. Aby si zachovali tvář, vyjednali si pro zavedení nového přepočtu na několik let odklad.

Jenže u toho neskončilo. Z vypáčené Pandořiny skříňky se zřejmě vyvalilo něco, co tam mělo pěkně tiše zůstat. Německý tisk se po summitu pustil do Poláků. Polský se pustil do Němců. A polský premiér Jaroslaw Kaczyński má najednou starost. „V Německu se děje něco zlého. Opakuje se situace, kdy se jako v minulosti většina Evropanů bála promluvit,“ stěžoval si Evropě na to, že polské argumenty v Bruselu poslala většina německého tisku k čertu.

Že by byli bratři Kaczyńští hrdinní obránci svobody proti navěky rozpínavému Německu? Ale kdeže. Druhá světová válka přece není v Evropě žádné tabu. Mluví se o ní běžně, připomíná se běžně, vycházejí o ní stohy knih a točí se filmy. Tabu je naopak vinu Německa popírat. Však to také s výjimkou hrstky neofašistů ani nikdo nedělá. Jenže u vzpomínek to končí – viníci byli označeni a potrestáni. Vina přiznána. Reparace zaplaceny. Bolest a utrpení se takto odčinit úplně samozřejmě nedají, jenže to nejde nikdy. Tahle kapitola je uzavřená, což je ovšem něco zcela jiného než zapomenutá. Tomu přece každý rozumí.

Rozumí, když chce. Přerozdělování hlasů v Unii je ryze technický problém spojený s minulým i budoucím rozšířením. Na to, zda byla zvolena správná varianta, se názory různí a bratři Kaczyńští nejsou jediní, kdo není nadšený. Jenže tato otázka se vyjednávala dlouhé měsíce a lepší kompromis se prostě nenašel. Nakonec ho všichni podepsali, včetně Polska, které se zjevně domnívalo, že mu členství v EU přesto stojí za to. Takto funguje v praxi realita evropského kompromisu, nikoli zvůle Německa. A mimochodem, úplně stejně ostrouhali Španělé, kteří jako jedni z mála bez problémů navržený přepočet i celou ústavu schválili v referendu.

Jistě, Španělé nemohou vůči nikomu v Evropě cítit dějinnou křivdu, kdežto Poláci ano a velikou. Ale Unie je tady od toho, aby se dějiny neopakovaly. Je to mechanismus, v jehož základech je rozchod s minulostí a lopotné prožívání společné přítomnosti. Tohle je nejlepší satisfakce, jakou kdy mohli Poláci, Češi nebo kdokoli jiný získat, když už ne pro své mrtvé, tak alespoň pro ty živé nebo ještě ani nenarozené. Podmínka je jediná – dodržovat pravidla a hrát fér. Potom se z Pandořiny skříňky nic zlého řinout nebude. Jaroslaw Kaczyński se teď pohoršuje nad něčím, co sám vyvolal.