Máme ho zrušit, přestěhovat někam jinam, anebo ponechat na místě? Přesně tento typ otázek momentálně řeší městští zastupitelé indonéské Jakarty. A je to vášnivá diskuze, neboť nejde o nikoho jiného než o aktuálního amerického prezidenta. Lépe řečeno o jeho bronzovou sochu.
V prosinci ji odhalili v tamním městském parku. Jako první a podle všeho poslední takový odlitek na světě. Nejedná se totiž o současnou podobu hlavy Spojených států, ale o to, jak vypadal v dětství někdy mezi šestým až desátým rokem, kdy na konci šedesátých let s matkou žil právě v těchto končinách. Na podstavci zkrátka stojí klučina obamovských rysů v triku a kraťasech a s motýlem na vztyčené levé dlani.
Pravdou je, že v Indonésii je Barry, jak zněla jeho dětská přezdívka, stále ještě nesmírně populární. Ani to však nezabránilo místním občanům, aby žádali odstranění sochy. Z jednoduchého důvodu. Obama se o Indonésii ničím nezasloužil a měl by být v parku metropole proto nahrazen nějakou opravdu významnou národní osobností. Jistě zajímavý příklad zdravé sebereflexe. Osobnosti můžeme mít rádi, ale zvrátit svůj obdiv do nezaslouženého kultu přitom nemusíme.
Na druhou stranu skýtá jakartský precedens přece jen jistou inspiraci. Proč lidem, kteří se opravdu někde o něco zasloužili či dokázali, pořád stavět pomníky jen v podobách jejich dospělého věku? Co tak formou památníků ukázat, že se už v dětství či mládí na velké činy promyšleně připravovali? A dát světu obdobný příklad místními velikány.
Primátor Pavel Bém, třeba rovněž odlitý do bronzu, by tak mohl být u vjezdu před tunelem Blanka, jak kdysi dávno na pískovišti s lopatkou v ruce razí svůj první tunýlek. Anebo mramorový expremiér Stanislav Gross ve své základní škole, kde pod lavicí horečně šprtá justiční paragrafy ke své budoucí excelentní plzeňské diplomce. Či na druhém hradním nádvoří žulový tajemník prezidenta Ladislav Jakl coby vlasatý výrostek s kytarou přes rameno. Nehledě na louku u Týnce na Tachovsku, kde by železný adolescent Jiří Paroubek na věky věků předváděl své bicepsy.
Nápadů na takto ztvárněné osobnosti by jistě bylo dost a určitě by věrněji vypovídaly o jejich pozdějších proslulých činech a zásluhách, než strnulé a bezobsažné bysty a sochy. Ostatně, jak si vyložit gesto malého Obamy, dávajícího svobodu motýlovi, když přece celý svět loni viděl, jak při rozhovoru v Bílém domě před kamerami bez mrknutí oka zabil mouchu?
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
