Zákon proti pohlavkům

Facka ve správnou chvíli nikomu neškodí – tak zní jedna ze zásad, kterých se ve výchově svých dětí drží většina Čechů. Prohlášení ministryně Džamily Stehlíkové, že česká vláda plánuje zákaz tělesných trestů podle německého vzoru, proto vyvolalo silný odpor rodičů a expertů. Důvodem není jen to, že se výchova v Čechách zřejmě značně liší od procesu odehrávajícího se v rodinách na Západě. Česká veřejnost kromě toho ani neví, jak německý zákon vůbec funguje a jaký efekt zatím měl.

Než se opice nasouká za volant, trvá to nějakou chvíli. Koneckonců, jak podle velikosti, tak podle polohy nohou není malá plastová gorila určena k tomu být řidičem velkého dřeveného kamionu. Ale malý Prokůpek to tak prostě chce. A proto teď Markéta Hanzalová sedí u kuchyňského stolu ve svém domě ve Stránčicích, malé vesničce asi 20 kilometrů na jihovýchod od Prahy, a trpělivě strká chlupatou potvůrku do řidičské kabiny.

Se stejnou trpělivosti za posledních patnáct minut pomohla svému tříletému synovi nejprve vylézt na dětskou židli a pak z ní zase slézt, dala mu sušenku, přinesla mu vodu, doprovodila ho na toaletu a potom mu vysvětlila, co napsala babička na pohlednici. Z vděčnosti nyní Prokop tluče s plastovým dinosaurem do stolu tak mohutně, že člověk nerozumí vlastnímu slovu. Mnoho matek by teď asi ztratilo nervy, odvlekly by malého chlapečka do vedlejší místnosti nebo by mu dokonce daly pohlavek. Markéta však klidně říká: „Prokůpku, přestaň, abych rozuměla, co nám naše návštěva vypráví.“ A Prokop přestane.

Co to je zase za blbost?

Markéta Hanzalová není žádnou z těch supermatek, která si už osm měsíců před porodem objedná předplatné časopisu Maminka a celý den se nezabývá ničím jiným než tím, jak podpořit intelekt, muzikálnost či sportovní talent svých ratolestí. Stejně jako mnoho mladých českých rodičů i tato třiatřicetiletá historička prostě sází ve výchově na metodu, která má hodně společného s nasloucháním a vysvětlováním a poměrně málo s nátlakem či tělesnými tresty.

Přesto se občas stane, že Markéta svým dětem ukáže i fyzicky, kde jsou hranice přípustného: „Když jsem velmi unavená, čas od času na ně křičím – a své šestileté dceři jsem dvakrát dokonce dala pár facek,“ přiznává se. „Jsem navíc přesvědčená, že především u malých dětí je plácnutí na zadek jediným prostředkem, jak dítěti něco vysvětlit. Takže když jsem nedávno četla v novinách, že ministryně Stehlíková chce tělesné tresty zákonem zakázat, napadlo mě: Co to je zase za blbost!“ říká Markéta. A její názor rozhodně není ojedinělý.

Nejen rodiče, také psychologové a pedagogičtí odborníci přijali návrh ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny s nepochopením a kritikou – a na tom nic nezměnila ani připomínka, že podobný zákaz tělesných trestů už delší dobu platí v jedenácti jiných evropských zemích a že nový český zákon se inspiruje funkční německou předlohou. Je to vlastně zvláštní: na každý zveřejněný případ týrání dětí reaguje česká společnost znovu a znovu pobouřeným šokem.

Plácnutí na zadek či facku si ale většina lidí s týráním dětí nespojuje. A první reakce na návrh Džamily Stehlíkové jsou proto ve znamení odporu a strachu: My jsme facky našich rodičů přežili bez úhony, tak je snad přežijí i naše děti, ne? Nevedla snad ta příliš měkká výchova na Západě k tomu, že tamní mládež se už vůbec neumí chovat? A co je státu vlastně vůbec do toho, jak svoje dítě vychovávám? To snad budeme platit pokutu za to, že dáme zlobícímu potomkovi někde venku pohlavek?

Dosavadní česká debata o zákazu tělesných trestů ukazuje, že čeští „dětští experti“ stále ještě vycházejí z jiných předpokladů, než tomu je v západní Evropě. A zároveň svědčí o tom, že se české vládě nepodařilo lidem vysvětlit, jak vlastně „vzorový“ německý zákon vypadá a funguje v praxi.

Jednou ti to vrátím

„Když jsem chodila do školy, moje kamarádky si vždycky při vysvědčení vycpaly punčocháče na zadku polštářem, aby očekávané bití až tak moc nebolelo.“ Při vyprávění o svém dětství se Eva Vaničková většinou musí smát. Nejen proto, že její rodiče ji nikdy nebili. Ale také proto, že tehdejší tresty se z dnešního pohledu jeví až absurdní tvrdé.

Od roku 1992 tato odborná asistentka na 3. lékařské fakultě UK bojuje se svou Společností na ochranu dětí za zákonný zákaz tělesných trestů. O problematice napsala několik studií a knih a od roku 2003 také sedí v křesle předsedkyně vládního Výboru pro práva dítěte, ze kterého nyní vzešla iniciativu na nový zákon. „Tělesné tresty ohrožují zdravý vývoj dítěte v několika směrech,“ říká Eva Vaničková. „Učí dítě, že používat násilí je přípustné, učí je, že si nezaslouží respekt, a učí je potlačovat emoce. Zároveň vyvolává v dítěti vztek a hněv na rodiče a touhu po pomstě. A často také způsobuje úzkost a strach z dalších útoků.“

Česká republika se již v roce 1990 v mezinárodní Úmluvě o právech dítěte zavázala k ochraně dětí na svém území před mučením a krutým či ponižujícím zacházením. A letos v červnu mají ministerstva spravedlnosti a vnitra předložit ohledně této věci první národní strategii. Eva Vaničková si je však dobře vědoma, že v zápase za nový zákon nebude složité přesvědčit politiky, nýbrž získat podporu rodičů a odborné veřejnosti.

„Od roku 1989 se výchova dětí v Čechách jednoznačně liberalizovala, citlivost rodičů roste především ve větších městech,“ říká paní Vaničková. „Přesto ze studií víme, že asi 80 procent českých dětí má zkušenosti s tělesným trestáním. A když se během svých návštěv ve školách ptám žáků čtvrtých nebo pátých tříd, zda na ně jejich rodiče neberou tu a tam nějaký předmět, tak se třeba dozvídám, že jsou ženy, co svoje děti stále ještě honí s vařečkou kolem stolu. Řekněte mi: Je tohle výchova? Podle mého je to fraška.“

Celý článek čtěte v novém vydání Respektu.