0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Agenda2. 5. 20146 minut

Pingpongové míčky vyřeší víc než samopaly

Režisér Riahi zaznamenává a podporuje nenásilné protesty z celého světa

Nenásilné protesty vyznává i ukrajinské družení Femen • Autor: EVERYDAY REBELLION

Na schodech a v ulicích Damašku se kutálejí zářivě oranžové míčky s nenápadným vzkazem: Povstaňte. Stejné sdělení nesou i letáky ukryté v balóncích naplněných heliem, které vítr unáší nad hlavním syrským městem. Balonky na sobě mají přilepené skřipce do vlasů, které v “zobáčku” drží kostku ledu. Až kostka roztaje, propíchne skřipec balónek – a letáky se snesou do ulic. Tipy, jak vést podobně nenásilné protesty, nový film rakousko-íránského režiséra Arashe Riahiho Každodenní vzpoura přetéká.

A nejen tento film. Na platformě Everyday Rebellion také režisér shromažďuje videa a tipy na nenásilné protesty z celého světa. Dvaačtyřicetiletý Riahi (42) - jenž za svoje dokumenty a krátké filmy se sociální tematikou obdržel desítky cen - říká, že nenásilná hnutí jsou mnohem úspěšnější než násilná. A ač se to dnes mnohým nebude zdát, platí to prý i v případě Ukrajiny; s výjimkou střetů na konci byla podle něj velká část protestů v Kyjevě v zásadě pokojná.

Jaký byl impuls k dokumentu o nenásilných revolucích?
Jsem původem z Iránu, takže na začátku byla snaha dokumentovat zelenou revoluci v roce 2009. Pak ale došlo k arabskému jaru, hnutí španělských Indignados – a my jsme zjistili, že se v těch revolucích opakuje několik společných rysů. Nemají jednoho vůdce ani jednotnou společnou strategii a probíhají bez násilí.

EVERYDAY REBELLION • Autor: EVERYDAY REBELLION
EVERYDAY REBELLION
EVERYDAY REBELLION • Autor: EVERYDAY REBELLION

Ve filmu se opakuje teze, že nenásilné protesty jsou účinnější než ty nenásilné. Proč si to myslíte?
Americká politoložka Erica Chenoweth z Denverské univerzity zkoumala občanská povstání od roku 1900 do 2006 a došla k závěru, že jsou v dosažení svých cílů o dvě třetiny úspěšnější ta nenásilná než násilná. V posledních třiceti letech nedošlo k jedinému násilnému protestu, který by vedl k fungující demokracii. Časopis Foreign Policy ji za tuto studii vloni označil za jednu ze stovky nejdůležitějších světových osobností ve vědě.

Když se ale podíváme na Occupy Wall Street nebo Indignados, v podstatě nic nezměnily…
Occupy se skládá na vyplácení lidí, kteří se zadlužili v bance; dali pro ně dohromady už 15 milionů dolarů. Indignados zachránili hromadnými protesty řadu lidí od vystěhování poté, co nebyli kvůli ztrátě práce schopní splácet hypotéku. V našem filmu vystupuje jedna starší španělská dáma, která říká, že si připadala opuštěná, stará a zbytečná. Když ale poprvé vyrazila ze zvědavosti ne demonstraci, tu ji někdo oslovil a nabídl jí vodu, tu ji někdo objal. Začala tak na demonstrace chodit častěji, stala součástí té komunity, kde žije. Možná to je samo o sobě také vítězství, i když nedojde ke změně toho, co ta skupina požaduje – že se přes onen nenásilný protest lidé lépe poznají, začnou si pomáhat a spolupracovat.

Co jste si vzal z protestů ukrajinských Femen, Indignados nebo povstání v Sýrii vy osobně?
Occupy Wall Street byli výborní v organizaci; měli smluvená gesta, jimiž se na ulici domlouvali, a propracovanou podporu těch, kdo byli zatčeni. Ve Španělsku se zase ona komunita úžasně semknula. V Sýrii jsme se přiučili, že i když to vypadá nemožně, je stále možné aspoň něco málo udělat. U Femen bylo důležité vidět, že člověk může být nenásilný, a přesto velmi agresivní – ta hranice je velmi tenká.

Film začíná protesty ve vašem rodném Íránu. V jakém stavu je dnes hnutí, které se v roce 2009 vzedmulo na protest proti vládě prezidenta Ahmadínežáda?
Nový prezident Rúhání možná zvenčí vypadá jako méně agresivní než Ahmadínežád, alespoň tak ho často portrétují západní média. Ale přitom za něj dochází k rekordnímu počtu rozsudků smrti, řada knih je stále zakázána. Prezidenti, kteří se zvenčí zdají být demokratičtějšími než jejich předchůdci, často pomáhají udržet původní režim déle při životě. Když to vypadá, že lidem dali více svobody, mezinárodní i vnitřní tlak ustane, což ve skutečnosti spíš umožní udržet status quo.

Jaký tedy čekáte vývoj?
Řada lidí v Íránu žije stále ve velké chudobě, mají tři, čtyři práce – potom jim na velké protesty nezbývá ani energie. Což je také součástí taktiky režimu. Roli hraje i vysoký počet lidí závislých na drogách, které se k nám dostávají z Afghánistánu; i to pomáhá represivní režim udržet u moci. Já osobně doufám, že dojde k nějakému „Gorbačovovu efektu“. Že tu míru svobody, kterou lidem Rúháního vláda přece jen dá, neodhadne. A lidé začnou požadovat víc a dojde k revoltě. Dvě třetiny Íránců tvoří mladí lidé, míra vzdělanosti mezi nimi – včetně žen - je velmi vysoká. Proto by jejich generace mohla být dostatečně silná, aby požadovala změnu. Hodně lidí je každopádně pořád nespokojených. Ty miliony, které vyšly v roce 2009 do ulic, nezmizely – jen čekají na další pohyb.

EVERYDAY REBELLION • Autor: EVERYDAY REBELLION
EVERYDAY REBELLION
EVERYDAY REBELLION • Autor: EVERYDAY REBELLION

Je íránské povstalecké hnutí nějak propojeno s dalšími platformami jako právě Femen nebo Indignados?
Setkal jsem se s různými konspiračními teoriemi, které říkají, že jsou tahle hnutí perfektně organizována, navzájem si poskytují školení apod. Tak to ale není – občas sice třeba někdo ze španělských Indignados vyjádřil podporu Occupy Wall Street, probíhá to ale spíš na individuální rovině. Výjimkou je srbský Otpor, který se profesionalizoval, vydal knihu 50 Ways of Non-violent Struggle, pořádal workshopy například pro protestanty z Egypta, jezdí školit i do jiných zemí. Ale nejde o to, že by Srbové přímo dělali revoluci v Egyptě nebo na Ukrajině – mohou jim „metodologicky“ pomoci, ale zda revoluce proběhne, nebo ne, záleží jen na lidech v dané zemi; jestli se k nim přidá masa, nebo ne.

Žijete dlouhodobě ve Vídni. Probíhají nějaké soustavnější nenásilné protesty i v Rakousku?
Obávám se, že tam to je trochu podobné jako v Praze. Rakousko má řadu problémů, například silný vzestup radikální pravice, který se odráží i například ve volebních preferencích FPŐ, která by podle aktuálních průzkumů vyhrála. Ale k žádným velkým protestům to nevede.

Dnes se pozornost z Majdanu přesunula na východ Ukrajiny. Ale přesto, jak může nebo mohla česká veřejnost třeba nenásilně aktivisty na Ukrajině podpořit?
Peticí, tlačit na vládu, aby poslala na Ukrajinu finanční podporu, uspořádat ukrajinský festival na podporu aktivistů – někdy je nejdůležitější, aby se ven dostala zpráva, že je tu někdo, kdo se jejich problémem zabývá.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].