Pákistán je pohlcený terorismem

V úterý v deset dopoledne přijela skupina mužů ve vojenských uniformách k jedné ze škol pákistánského města Péšávaru, vešli dovnitř a zahájili střelbu do dětí. Většina z asi pěti set žáků utekla, ale dost zůstalo jako rukojmí uvnitř. Bilance několikahodinového dramatu je zatím 135 mrtvých, nejméně sto z nich dětí, a mnoho dalších zraněných. Šestice mužů byla zabita vojáky, kteří se snažili proti teroristům zasáhnout. Poslední z teroristů se údajně zabil sám.

Pákistánci mluví o nejstrašnějším teroristickém útoku na jejich půdě. Tohle označení zní ve státě, který je už řadu let pohlcený ničivými teroristickými útoky, samo o sobě hrozivě. K útoku se přihlásila pákistánská odnož Tálibánu, hnutí vyznavačů velmi rigidního islámu, kteří jsou dnes - jak známo - velmi silným mocenským hráčem na afghánsko-pákistánském pomezí. Podle dosavadních ohlasů jde o odvetu za armádní operaci, která od léta probíhá na území Severního Vazíristánu, kmenového území u afghánských hranic, kde má Tálibán silnou pozici. Operace si tam dosud vyžádala stovky životů militantů, kteří se nyní mstí.

Kromě brutality a cyničnosti útoku šokuje i trend, jimž se Pákistán ubírá. Péšávar je tradičně neklidné město. Leží na hlavním tahu z centra Pákistánu do Kábulu. Obývají jej etničtí Paštuni, kteří žijí i na afghánské straně hranice a měli tedy dlouho problém uznat hranici mezi Afghánistánem a koloniální Indií. Od 80. let minulého století, kdy Afghánistán zachvátily boje s ruskou armádou, hostil Péšávar asi sto tisíc registrovaných uprchlíků i mnoho dalších neregistrovaných. A jejich počet se postupně zvyšoval.

Ještě před začátkem války v roce 2001, kdy ve městě pobýval jako reportér autor článku, byl Péšávar poměrně bezpečným městem. Po městě se mohl i Evropan pohybovat bez jakýchkoliv nesnází. Fungovaly tu nevládní organizace s velmi liberální agendou, například na podporu ženských práv. Pokud byla řeč o islamistech, šlo o oficiální politické strany, jejichž kancelář bylo možné bez obav navštěvovat a vést tu rozhovory. Bylo také možné cestovat místní dopravou po okolí včetně oblastí podél afghánské hranice. Po městě sice čas od času probíhaly demonstrace na podporu Usámy bin Ládina, ale nijak neohrožovaly Evropany, pokud se vyskytli v jejich blízkosti.

Zkrátka Péšávar byl ještě relativně nedávno běžným pákistánským městem, zajímavým hlavně nepřehlédnutelnou exotikou danou zachovalým starým městem a blízkostí kmenových území, které městu a okolnímu kraji dodávaly ve srovnání s východem a jihem země exotický ráz.

Premiér prohlásil, že útok bere jako důkaz, že jeho úsilí je správné a bude v boji pokračovat.

Posledních deset let se ale Péšávar zásadně změnil. Cizinci odjeli; a pokud sem zavítají, musí ctít základní pravidlo přežití - ukazovat se na veřejnosti co nejméně. Město trpí bombovými útoky - na tržiště, na mešity, na vojenské objekty. I přepadená škola byla zřízená armádou, byť v ní probíhá civilní vzdělávání. Známky liberálnosti, což může v západním Pákistánu znamenat kdeco včetně hudebních produkcí nebo snahy o vzdělávání žen, narážejí na agresivní odpor.

Za změnou situace stojí zmíněná pákistánská odnož Tálibánu. V Pákistánu nejde o ucelenou mocenskou sílu jako v Afghánistánu. Mnohem víc jde o volnější střešní organizaci pro řadu militantních skupin, které operují v různých, hlavně horských odlehlých oblastech severozápadu země. Schovávají se i za afghánskou hranicí a využívají volného průchodu horami, které ji obklopují. Útočí už ale po celém území státu včetně největších měst Láhauru a Karáčí.

Rozmach pákistánského Tálibánu je daný váhavostí exekutivy a armády proti nim bojovat. Může za to řada věcí - nestabilita pákistánské politické scény, slabé vlády, mocenské zájmy v Afghánistánu, kde Pákistán naopak tradičně spolupracuje s tamním Tálibánem. Značný podíl viny nese pákistánská tajná služba ISI, která dlouhodobě hraje dvojí hru a s radikály spolupracuje. Začalo to v bojích proti Rusům, pokračovalo přes podporu militantů v indickém Kašmíru a pokračuje to i nyní, jakkoliv je to proti vlastní vládě.

Zkrátka situace kolem boje proti radikálům je v Pákistánu velmi zamotaná. Nynější premiér Naváz Šaríf, jehož mocenská základna je ve středopákistánském Paňdžábu, se rozhodl udělat pořádek a snaží se militantní skupiny porazit. Výsledkem je i dnešní tragédie. Šaríf nicméně prohlásil, že útok bere jako důkaz, že jeho úsilí je správné a bude v boji pokračovat.

Každopádně to bude mít velmi obtížné. Militantní skupiny samozřejmě netvoří regulérní armádu, ale spíš partyzánské hnutí, které je v případě velkého ohrožení schopné rozptýlit se mezi normálním obyvatelstvem; ostatně jak už to udělali po americkém útoku v říjnu 2001. Po vzniku Islámského státu a útocích islamistů v Nigérii se Pákistán a jeho problémy ocitly trochu mimo centrum pozornosti. Tamní drama s islamisty ale bude ještě dlouho pokračovat.
// }; _bbx_embed.insert(options); })() // ]]>