0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Agenda2. 12. 20143 minuty

Ministr vnitra nevěří vlastním lidem

Krátkozraké odmítnutí syrských uprchlíků může mít pro Česko zásadní dopady

Pohřešovaní uprostřed a vpravo • Autor: Milan Jaroš

Vládní tance kolem syrských uprchlíků by byly úsměvné, kdyby nebyly spíš tragikomické. Zejména pro vládu, v níž dvě ze tří koaličních stran stojí – tedy měly by – na étosu solidarity a pomoci slabším a potřebným.

Krátká rekapitulace: na jaře začalo ministerstvo vnitra vážně vyjednávat s Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) o přesídlení skupiny syrských běženců do Česka. Mustr na to máme. V rámci tzv. národního přesídlovacího programu jsme pomohli asi stovce Barmánců, během balkánských válek jsme přijímali nejprve Bosňáky, posléze Kosovany.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

A zdálo se, že proti plánu nemůže nikdo nic namítat. Mělo jít o malou skupinu (celkem asi sedmdesáti) lidí, zejména o dospívající a děti, kteří momentálně živoří za komplikovaných podmínek v Jordánsku, navíc zranění a nemocní. Když budeme mírně cyničtí: průměrný PR specialista by neměl problém tento krok prodat i vcelku xenofobní veřejnosti, jako je ta česká.

Ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD) ovšem zjevně není ani průměrný PR specialista, protože plán vlastního ministerstva nedokázal vysvětlit ani ve vlastní straně, ani ve vládě. Než ho kabinet odmítl, věc podle informací Respektu zařízlo i vedení sociální demokracie. A na páteční schůzku s ostatními ministry vnitra EU Chovanec jede - mimochodem vůbec poprvé ve funkci - se vzkazem, že Česko nechce Syřany žádné.

A hlavně při tom vysvětlování – a tím se dostáváme k tezi z titulku – de facto podkopává důvěru v ministerstvo a české bezpečnostní složky, které sám vede. Své postoje zdůvodňuje „bezpečnostními riziky“, tedy tím, že by se do syrské skupiny „mohli infiltrovat ti, kteří nemusí být přátelští vůči České republice, stejně tak se mohou do ČR dostat v rámci doprovodu dětí“ - jak to před časem Respektu vysvětloval mluvčí ministerstva Vladimír Řepka.

Toto riziko ovšem v přesídlovacím procesu hlídají jednak mezinárodní organizace, jednak státy samy. Syrští běženci – jako všichni, kdo museli odejít ze svých domovských zemí - procházejí opakovaným šetřením. Nejprve proto, aby jim UNHCR vůbec udělila status uprchlíka. Další kolo prověřování následuje, když se do programu přihlásí.

Kurdští syrští uprchlíci na turecko-syrské hranici nedaleko města Suruc. • Autor: Globe Media /  Reuters
Kurdští syrští uprchlíci na turecko-syrské hranici nedaleko města Suruc.
Kurdští syrští uprchlíci na turecko-syrské hranici nedaleko města Suruc. • Autor: Globe Media / Reuters

I kdyby měla česká vláda pocit, že mezinárodní organizace typu UNHCR není dostatečně pečlivá, jakože si občas myslíme, jak všemu rozumíme líp než celý svět okolo, nastupují pak ještě domácí úřady. Při přesídlení je naprosto běžné, že si kandidáty přijedou přímo na místo prověřit zástupci ministerstva vnitra a bezpečnostních služek státu.

Myslí si snad Chovanec, že by jeho vlastní podřízení nebyli schopni zjistit, zda a jaké případné riziko Syřané představují? Navíc, do Česka už syrské rodiny proudí v rámci „běžné“ migrace a usídlují se tu se svými rodinami.

Jak rovněž zmiňoval Respekt, za jedním běžencem, který se mimochodem za půl roku naučil česky, nedávno dorazila do Brna celá jeho rodina. Tihle lidé tedy nejsou bezpečnostní riziko? To jsou nějací jiní Syřané?

Celá věc má ještě další rozměr. Když nepřijmeme ani symbolickou skupinku zraněných dětí a jejich rodin, významně si tím oslabíme pozici pro vyjednávání o dalších otázkách. Třeba ve vztahu k Německu, z něhož probleskují informace, že tamní vláda koketuje s myšlenkou, že na svých jižních hranicích zavede jednostranné kontroly, což podle platných unijních pravidel může. Když Němcům nevyjdeme vstříc, proč by měli vycházet vstříc oni nám třeba v případě hraničních kontrol?


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].