Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Fokus

Hrabat se v cizích tělech a zůstat lidský, to je umění

S lékařem Janem Trachtou před jeho cestou do Sýrie - země, odkud ostatní humanitární pracovníci utekli

Lékař Jan Trachta
Lékař Jan Trachta

Válka v Sýrii je stále častěji popisována jako nejhorší konflikt od genocidy ve Rwandě v polovině devadesátých let. Kromě stovky tisíc mrtvých je děsivý hlavně počet minimálně šesti milionů uprchlíků, stupňující se brutalita válčících skupin a chybějící naděje na brzké řešení konfliktu. Kvůli velkému nebezpečí stáhly ze Sýrie své pracovníky skoro všechny  západní humanitární organizace - výjimkou jsou Lékaři bez hranic. Český chirurg Jan Trachta tam právě o uplynulém víkendu začal svou pětitýdenní misi. Rozhovor proběhl během prvního vánočního svátku, den před jeho odletem z Prahy. Delší dobu se známe a proto výjimečně ponechávám tykání.

Zítra odjíždíš do Sýrie, kde budeš léčit raněné v nejhorší válce současnosti. Jak se vlastně před takovým odletem cítíš?

Mám trochu obavy, jestli to zvládnu. Myslím hlavně profesně. Tohle je velká občanská válka, kde vládne nejen nemilosrdná krutost, ale taky vyspělá vojenská technika. Čekají mě období nervózního nicnedělání a neočekávané přílivy raněných. Tak to alespoň měli moji chirurgičtí předchůdci, které v nemocnici Lékařů bez hranic vystřídám. Ačkoliv je nemocnice nedaleko tureckých hranic, je fronta nějakých deset až dvacet kilometrů od nás a nevypočitatelné jsou nálety a bombardování stíhaček nebo helikoptér.


Je i něco, na co se těšíš?
Paradoxně na to, z čeho mám největší obavy - na svoji práci. Často jde opravdu o záchranu životů čili velkou osobní satisfakci, jestliže se to podaří. A pak taky na tým kolegů v terénu. Jsou to zkušení harcovníci z řad nejen doktorů a sester, ale i logistiků, se kterými bude asi radost pracovat. Lékaři bez hranic v současné chvíli do Sýrie posílají jen zkušené lidi.

Co víš o místě, kde v Sýrii budeš pracovat?
Nemocnice stojí na vršku kopce - a kromě toho, že má protiletecký kryt, je prý obestavěná pytli s pískem. Vymýšlel to jeden náš logistik, který v minulosti dělal mariňáka ve francouzské armádě. Nemocnice je přestavěná z bývalé slepičí farmy. V jednom z jejích křídel je uvnitř nafukovací operační sál - kvůli udržování hygieny a sterilního prostředí. V jiném křídle je místo pro urgentní příjem a pár postelí. Cílem projektu je především stabilizace raněných a jejich převoz do Turecka k následné specializované péči. My budeme bydlet ve vesnici vedle nemocnice - a protože je to muslimská země, kde se to radikálními islamisty jenom hemží, očekávám, že po večerech si dám na zahřátí v současných mrazech maximálně čaj s cukrem.

Humanitární pracovníci bývají v Sýrii terčem útoků. Jak moc jsi nad touhle nabídkou váhal? Proč jsi ji nakonec přijal a s kým ses o tom radil?
Chtěl jsem po dvouleté pauze znovu do terénu - a vzhledem k tomu, že jde o mou osmou misi, vybíral jsem náročný projekt, kde využiji tyhle zkušenosti. Přemýšlel jsem tedy o Sýrii a Afghánistánu. Syrská mise je sice nebezpečná, ale zkušeným kolegům, kteří projekt řídí, věřím natolik, že jim svoji bezpečnost svěřím. Tohle bylo ostatně původní poslání Lékařů bez hranic - jít tam, kde je doktorů potřeba jako sůl a kam se přitom ostatní bojí jezdit. V Sýrii teď máme šest nemocnic a zůstali jsme ze všech mezinárodních humanitárních pracovníků jako jediní; ostatní utekli.

Jak tě Lékaři bez hranic na takovou misi připraví?
Zavolala mi nejprve belgická koordinátorka z jednoho z našich operačních center v Bruselu a ptala se mě v angličtině se silným francouzským přízvukem, jestli mi opravdu nevadí, že nemocnice, kam mě chtějí vyslat, „se může dotknout bomba“. Taková formulace mě rozesmála, a tak jsem se jí ptal, proč neřekne rovnou, že „nemocnici může políbit bomba“ - což mi přišlo ještě vtipnější. Myslela si asi, že jsem divný, nicméně jsme se domluvili a poslala mi podklady k misi. Desítky stran textu, jaký je politický a humanitární kontext v Sýrii, proč jsme se tam rozhodli otevřít nemocnice, jaké jsou bezpečnostní problémy a vyhlídky do budoucna. No a před misí samou pak v Bruselu, v Turecku a v nemocnici v Sýrii hned po příjezdu probíhá několikahodinová nalejvárna o aktuální situaci a problémech na misi.

Co je pro tebe na té práci vlastně nejobtížnější? Která dilemata nejvíc řešíš?
Jestli na to mám a jestli jsem neudělal někde chybu. Dost o sobě občas pochybuji, což je asi u chirurga nedostatek. Ale já prostě nejsem mačo, který by byl se sebou a svým výkonem pořád spokojený. Dost se proto v práci brodím, potím se a mívám neustále sevřený žaludek. Taky mi z našich pacientů bývá smutno. A to nejen proto, že dívat se na lidské utrpení nedělá nikomu dvakrát dobře. Vnímám, jak jsou lidé neuvěřitelně hloupí, když se na jedné straně zabíjejí jako vzteklí psi a na druhé straně předvádějí obrovskou solidaritu, nasazení při napravování škod, které si způsobili, a také soucit, který patří k základům jakékoliv kultury.

Co je naopak mnohem menší problém, než si my nezasvěcení obvykle myslíme?
Zvyknout si na utrpení cizích lidí, na jejich popálená těla a otevřené rány. Takzvaně se profesionálně odstřihnout a zcyničtět. To jde snadno. Ale hrabat se jim v tělech a ještě si jich u toho vážit a zůstat v hloubi duše lidský a empatický, to je umění. Viděl jsem ho jenom u některých starších doktorů a sester, zdaleka ne automaticky u všech. V českém prostředí tomu problému zdravotníci říkají vyhoření, i když skutečné vyhoření je asi ještě vážnější.

Máš rituály, které pomáhají nápor zvládnout? Býváš v té době v kontaktu s přáteli v Evropě, nebo se na chvíli radši izoluješ?
Při pracovním náporu se uzavírám do sebe, a když už nemůžu dál, obvykle se naštvu. Na sebe a na situaci, ve které jsem - a pronadávám se až ke konci operace nebo náročného dne. Vztek je primitivní síla, která funguje, jenom ji člověk nesmí obracet na druhé, aby z toho nebyla personální katastrofa. Ve volných chvílích na misi si po vypjatých momentech rád dám pivo a cigáro a bavím se s ostatními členy týmu. Oni ví, jak mi je, já vím, že oni ví, protože jsou na tom podobně - a tak si z toho a ze sebe děláme srandu. To je nejlepší. Někdy ovšem nezbývá, než se někam zavřít a blbě koukat do zdi, než vyčerpání přejde.

Vznikají tam mezi lékaři přátelství nebo to moc nejde?
Vznikají, skoro tak rychle jako na letním táboře. Přátelství jsou pod tlakem společné situace velmi silná a stejně rychle se i rozpadají s odjezdem domů, kdy každý zmizí ve své zemi a svém životě. Životu na zahraničních misích chybí kontinuita míst a lidí, a proto je vyčerpávající; může to skončit i ztrátou dlouhodobých přátel a domova. Když svůj život s nikým dlouho nesdílíte, nemáte si pak co říct. To odcizení domácímu prostředí je jistá cena za naplňující a emotivně barvitou práci.

Jak moc vnímáš rozdíl mezi zeměmi, kde oběti různých katastrof léčíš? Je to pokaždé víceméně stejné nebo jsou cítit větší rozdíly?
Rozdíl vnímám hlavně ve vztahu k místnímu personálu - místním lékařům, sestrám, uklízečům, řidičům, logistikům a dalším. Někdy si sedneme a je nám spolu vysloveně dobře, jindy se to nepovede a vztahy nejsou tak vřelé. Ale skutečně velké rozdíly nevidím. Moje práce je obvykle podobná všude na světě. Většinu času bývám zavřený na základně nebo v nemocnici; poznávání země se smrskne na procházku do práce a zpět, pakliže to bezpečností situace vůbec dovolí.

Děláš tuhle práci proti vůli rodičů, nebo jsou na tebe naopak hrdí?
Myslím, že jsou na mě hrdí, ale taky se o mě, chudáci, dost bojí. Jak říká můj kamarád a kolega: „Děkuju Vám, rodičové zlatí, můžete si za to sami!“ Naši mě celý život podporovali, abych cestoval, poznával, plnil si svoje sny a nabíjel si při tom i hubu - zcela samostatně.

Jaký je pak návrat zpátky do normální české nemocnice?
Vracívám se rád. Jak domů, tak do českých nemocnic, které fungují skvěle. Až na občasné komunikační nedostatky a neprofesionalitu některých lékařů a sester máme v podstatě luxusní a funkční zdravotnictví. A nutno dodat, že poslední dobou jsem jako pacient narazil v českých nemocnicích jenom na laskavé sestry a lékaře. Že by se pomalu zlepšovala i naše vyhlášená zdravotnická nafoukanost a nerudnost?

JanTrachta pravidelně píše sloupky do tištěného Respektu. V novém čísle najdete k tématu rozhovor s právě odstoupivším prezidentem Lékařů bez hranic Unni Karunakarou: Dobré úmysly nestačí

Zaatari
Zaatari • Autor: Milan Jaroš
Zaatari
Zaatari • Autor: Milan Jaroš
Zaatari
Zaatari • Autor: Milan Jaroš
Zaatari
Zaatari • Autor: Milan Jaroš
Zaatari
Zaatari • Autor: Milan Jaroš
Zaatari
Zaatari • Autor: Milan Jaroš
Zaatari
Zaatari • Autor: Milan Jaroš
Zaatari
Zaatari • Autor: Milan Jaroš
Zaatari
Zaatari • Autor: Milan Jaroš
Zaatari
Zaatari • Autor: Milan Jaroš
Zaatari
Zaatari • Autor: Milan Jaroš
Zaatari
Zaatari • Autor: Milan Jaroš
Zaatari
Zaatari • Autor: Milan Jaroš
Zaatari
Zaatari • Autor: Milan Jaroš
Zaatari
Zaatari • Autor: Milan Jaroš
Celá fotogalerie Zavřít fotogalerii

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

lindner tomas
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1265
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte