Vzniká strašně moc filmů. A strašně moc špatných
 
Tiché doteky
Autor: IFFKV

Sedm let trvalo Michalu Hogenauerovi, jednomu z výrazných absolventů režie FAMU a posledních několik let uměleckému řediteli Febiofestu, než natočil svůj celovečerní hraný debut. Tiché doteky, drama o české au pair, která se dostane do rodiny se striktními pravidly, soutěží v karlovarské sekci Na východ od Západu. Proč nedebutoval dřív? A co podle něho chybí české tvorbě?

V roce 2012 byl tvůj středometrážní film Tambylles vybrán do soutěže Cinefondation v Cannes. To tě pasovalo na český talent v očekávání, u něhož se vyhlížel celovečerní debut. Ten u tebe přišel až teď. Proč to tak trvalo?

Dokončil jsem FAMU, Tambylles byl v Cannes a ozval se mi Petr Oukropec (producent ze společnosti Negativ, pozn. redakce), jestli nemám nějaké náměty. Poslal jsem mu jich pět. Vybral si dva – jeden byly Tiché doteky a druhý drama na dětském táboře. Začal jsem vyvíjet ten druhý, protože mi přišel rychlejší i levnější. Pak jsme ale dostali evropské peníze na Tiché doteky a zjistil jsem, že vůbec nic nevím. Že nevím, jak se píší scénáře, jak se píší treatmenty, synopse. Takže jsem nakoupil knížky a načítal. Pak jsem si uvědomil, že nechci dělat něco instantního, že musím napsat něco, co vychází z intuice. A že mi v téhle fázi žádná dramaturgická knížka nepomůže, že potřebuji to téma víc prozkoumat, dostat se k pramenům, k lidem.

A co to bylo?

Napsal jsem verzi scénáře, která vycházela z hippie komunity, odehrávala se na farmě, kam se dostane studentka Erasmu a zjistí, že se tam dějí dost divné věci. Načež mi došlo, že jsem něco takového možná už někde viděl a že to nemůžu dělat. Zkrátka, ten proces byl zdlouhavý tím, že jsem hledal nejjednodušší formu, že jsem se snažil dostat na podstatu. A navíc nejsem úplně workoholik, nemám disciplínu.

https://www.youtube.com/watch?v=JuWTI-6i9fU

Českým debutům i absolventským filmům z FAMU se často vytýká, že jejich autoři nemají téma. Že jsou často příliš mladí na to, aby měli autentickou zkušenost nebo názor, který by do filmu dostali. Ty jsi v jednom z rozhovorů zmínil u Tichých doteků hned tři tematické klády – spolčení se zlem, manipulace a udržení vztahů na dálku. Jistil ses, aby ti nikdo nevyčetl, že tam nemáš silné téma?

Lidi často točí o něčem, co pořádně neznají nebo je nezajímá. Často vidíš film a není ti jasné, co k jeho vzniku autora vedlo. Jsou věci, které mě zajímají. Scénář jsem začal psát v době vlny teroristických útoků v Evropě. Zajímalo mě, jak se z člověka, který vyrostl v dobré rodině, stane radikál a někoho zabije. Fascinovala mě banalita zla. Stejně jako mě dlouhodobě zajímá manipulace - a odtud je to blízko k tématům jako brainwashing, lovebombing a přeměna jednotlivce na funkční jednotku. K tomu se pak přidalo téma studentských výjezdů, které mi přišly příznačné pro svět, ve kterém žiju a který jsem chtěl zachytit. Člověk zjistí, jak se zpřetrhávají rodinné vazby, jak hledá sám sebe v cizím prostředí. Všechno dohromady se mi promíchávalo a tříbilo a výsledkem je tenhle film. Není to tak, že bych si sedl a řekl si, že musím mít téma.

Jako spoluscenárista je uvedený Jakub Felcman. Jak spolupráce probíhala?

Důležitý je dialog. Psaní je osamělá depresivní záležitost. Scenárista je přepnutý na tu kreativní část přemýšlení, hází nápady a najednou musí přepnout do analýzy, což hlavu hrozně zašpiní. Vrátit se zpátky je podobně náročné. Nemít někoho, s kým to člověk může okamžitě řešit, je na škodu. Jakub dokáže moje nápady zpochybňovat, stejně jako je chválit. Dával mi dramaturgické zpětné vazby. I dialogy se píšou lépe ve dvojici.

Máš dvojí pozici: autora, který se snaží dělat své filmy, a člověka, který posuzoval filmy jiných lidí z pozice uměleckého ředitele Febiofestu. Brzdilo tě vědomí, že kolem tebe vznikají dobré věci, že lidé debutují, nebo tě to naopak povzbuzovalo, abys film udělal?

Vybírání filmů se do mojí práce na debutu samozřejmě promítalo. Předně, vzniká strašně moc filmů, a strašně moc špatných. Za rok vznikne tak čtyřicet filmů, které stojí za to vidět z těch stovek, které člověk musí shlédnout, pokud je vybírá na festivaly. A často je ani vidět nechce. Vybíral jsem navíc debutanty, takže jsem měl přehled o všem, co se natáčí v ostatních zemích. Viděl jsem skvělé filmy od pětadvacetiletých lidí a mrzelo mě, že nejsem schopný ve svých pětatřiceti film natočit. Nakonec je to ale jen o talentu.

Reklama
Reklama

Michal Hogenauer
Michal Hogenauer • Autor: IFFKV

Léta jsi byl kritický k české tvorbě. Řekni z pozice člověka, který má nakoukané celosvětové debuty: v čem je zakopaný pes? Proč tu nevznikají opravdu výrazné světové tituly?

Jedna věc je absence témat, druhá je forma. Tematicky mi české filmy připadají, že vznikají ve vzduchoprázdnu, že jsou odkrojené od toho, co se odehrává ve světě, že jej nemají chuť reflektovat. A formálně tu převládá televizní estetika.

Pojmenováváš příznaky, ale co jsou kořeny tohoto stavu? Je to FAMU? Ke katedře režie na FAMU jsi byl svého času kritický. Hlavně proto, že svoje studenty nevybavuje praktickými znalostmi do praxe filmové režie.

Nedávno jsem byl přizván do akreditační komise pro katedru režie, takže jsem si pečlivě nastudoval všechny podklady a dokumenty, které zachycovaly, co se na katedře za pět let dělo. Je tam evidentní snaha o změnu, ale zároveň přetrvává nekoncepčnost. Není vize, kam směřovat. Chtějí, aby režiséři psali scénáře, ale není tam ani jeden předmět, jak psát scénář. Na škole se neučí, jak film funguje v praxi. Je to od ní odseknuté. Je to vlastní písek, což je v pořádku, hrajme si - ale ti, kdo chtějí uspět v reálu, vůbec netuší, co je čeká. Cítím ale, že se to nějak zlepšuje…

Jaký byl pro tebe přechod do praxe? Byl to náraz?

Když jsem vyšel, Tambylles už nikoho nezajímal. Všichni se ptali: co máš dalšího. A já nic neměl. Magisterský obor režie FAMU by se měl absolvovat s krátkým filmem a zároveň se scénářem celovečerního filmu. Já měl v ruce jen středometrážní film a musel se doškolovat. I z toho důvodu jsme založili Cinergy a začali zvát profesionály - abychom se naučili, jak se vlastně film dělá, jak to funguje ve filmovém průmyslu.

Dlouho se režisérům vytýkalo, že jsou zahledění dovnitř českého rybníku, že nemají rozhled, nevědí, co se děje v kinematografii ve světě. Mladí tvůrci se více rozhlížejí - což s sebou ovšem nese riziko napodobování a eklekticismu. Vnímáš takové riziko?

Nemám pocit, že bychom se připodobňovali. Sám jsem zažíval, že producenti i festivaloví dramaturgové hledají originální témata, ale zároveň se tě ptají na inspiraci, k čemu bys to přirovnala. Chtějí tam mít jména. Celý byznys je tak nastavený. Novináři to budou vždycky srovnávat.

Často je ale srovnání nevyhnutelné, protože ten vliv je jasný.

Mě osobně samozřejmě filmaři jako Michael Haneke a Bruno Dumont ovlivňují, ale není to tak, že bych měl fotosky na place a kopíroval scénu po scéně. Nicméně je to kinematografie, která mě zajímá, jejíž filmový jazyk mě baví.

Tiché doteky
Autor: IFFKV

Nebojíš se, že Tiché dotyky uvíznou v takzvaném festivalovém ghettu? Že se sice budou hrát na festivalech, ale běžný divák na něj nepřijde?

Je třeba si nejdřív definovat, pro jakého diváka vlastně točíš. Jestli chceš více oslovit zahraniční publikum nebo zaplnit česká kina. Tomu je třeba přizpůsobovat vše castingem počínaje.

A co chceš ty?

Ideálně oboje.

To ale není realistické.

Na drama se obecně v Česku nechodí, táhnou komedie a známí herci. Z českých herců mám v Tichých dotecích jednoho. Je tedy zjevné, že spíš mířím na festivaly. Ale základem, proč jsem ten film udělal, je, že chci něco sdělit, komunikovat s diváky. Čím lepší festival, tím větší šance, že se film dostane k více divákům – byť třeba hlavně přes další menší festivaly.

A jak prolomit v českých kinech prokletí, kdy diváci nechodí na české filmy, když nejde o komedie nebo nejsou herecky hvězdně obsazené?

Netuším. České tvorbě chybí inteligentní pop. Pokud bude fungovat tenhle střed, pak budou fungovat i artová kina.

Jak vypadá inteligentní pop?

Jako Olmo Omerzu.

Filmy Olma Omerzua měřeno čísly návštěvnosti pop nejsou.

Ale rozhodně tam míří. Především jeho poslední film Všechno bude je vysloveně divácký. Ale nastal problém, jak ho mezi diváky dostat. Nebylo jednoduše srozumitelné, pro koho je.

Když jsi se podílel na akreditaci, směřuješ na katedru režie jako pedagog?

Zatím ne. Budu tam mít modul, ale na škole mi vadilo, že mě učili lidé, kteří nenatočili žádný film - takže tam ještě nepatřím.

Film už jsi ale natočil.

Jeden film mi nepřijde jako dostatečný argument, abych mohl někoho učit, jak se točí.

Co druhý film? Znovu si dáš na čas?

Chtěl bych ho natočit mnohem rychleji. Systém funguje tak, že člověk musí mít rozpracované dva tři projekty najednou, aby mohl plynule natáčet. Nějaké scénáře mám, ale zároveň si chci natočit něco jen na telefon s pár kamarády. V Česku se zažilo, že bez grantové podpory nemůže film vzniknout. Mám pocit, že pokud máš téma a talent, jde to i bez ní.

Čtěte také: Další zpravodajství z Karlových Varů

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jindřiška Bláhová

redaktorka, kultura

blahova
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 476

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte