Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Externí hlasy

Evropská unie by přežila ve vládě i Tomia Okamuru

Jak řešit migrační krizi aneb V čem se mýlí think-tank Evropské hodnoty

Uprchlíci dopluli na Maltu
Uprchlíci dopluli na Maltu • Autor: Globe Media / Reuters

Série nedávných tragédií uprchlických lodí ve Středozemním moři a nárůst nelegální migrace postavily evropské vlády před výzvu, na kterou těžko hledají odpověď, ale minimálně si uvědomují její politické a morální dopady. Česká republika a další post-komunistické státy se nicméně i nadále tváří, jako by se jich tento problém netýkal. A přitom je italský ostrov Lampedusa i naší hranicí; jsme součástí společného Schengenského prostoru a využíváme jeho výhody.

Evropa (a Česká republika zvlášť) potřebuje debatu o imigrační a azylové politice. Komentář kolegů z think-tanku Evropské hodnoty, který web Respektu publikoval minulý týden, je proto vítaným příspěvkem debaty - a to především proto, že odráží převládající názor českých politických elit. Mnohé z argumentů, na kterých byl příspěvek i český postoj založen, jsou totiž v rozporu s těmi nejzákladnějšími evropskými hodnotami.

Tři ohledy

Zjednodušeně řečeno, autoři varují před „nerozvážnou evropeizací“ imigrační a azylové politiky. Podobně jako česká vláda podporují opatření, která lídři EU schválili na nedávném summitu, tedy především navýšení zdrojů na operaci Triton a boj s pašeráky. Cokoli nad rámec těchto dílčích opatření – rozšíření záchranných operací i do mezinárodních vod, aktivnějším působení proti pašeráckým lodím, zřízení azylových center v Libyi nebo o kvótách pro spravedlivější rozdělení uprchlíků mezi členské státy – představuje v jejich očích takřka existenciální riziko pro Evropu.


To pro analytiky z Evropských hodnot spočívá především v potenciálním vzestupu radikálních populistů. Autoři přiznávají, že jejich argument vyznívá „cynicky, příliš pragmaticky a nedostatečně velkoryse“. Jsou ale přesvědčeni, že v situaci, kdy neexistuje evropský politický národ, by přenos kompetencí v azylové politice na nadnárodní úroveň či kvóty na přerozdělení uprchlíků byly „poslední rozhodnutí jednotné Evropské unie před vítězstvím nacionalistů ve volbách a rozdělení Unie na menší a volnější celky“.

A would-be immigrant climbs onto an Armed Forces of Malta ship after being transferred from a…
A would-be immigrant climbs onto an Armed Forces of Malta ship after being transferred from a trawlerPICTURE 04 OF 28 FOR WIDER IMAGE STORY ‚ISLE LANDERS'SEARCH 'DARRIN ISLE‘ FOR ALL IMAGES – RTX1 • Autor: Globe Media / Reuters

Tento postoj je problematický ve třech ohledech: ve zjednodušující diagnóze problému nelegální migrace, v chybné analýze politických souvislostí, ale především ve svých východiscích, které prozrazují mnohem větší míru cynismu a pohrdání liberálními hodnotami a morálkou, než jsou autoři s to si připustit.

Problém není v migraci

Nejdříve k podstatě problému. V případě současné imigrační krize nejde primárně o otázku evropské integrace a pokračování mytického boje mezi byrokratickou centralizací a národní suverenitou. Problém nespočívá v tom, že Evropě chybí jednotná azylová politika, ale v tom, že dnešní „semi-evropeizovaný“ systém zjevně selhává a tisíce lidí na to doplácejí životem.

Unie potřebuje soubor opatření, který zabrání tragédiím a nastaví rozumnou regulaci migračních toků. Mnohé z nich – záchranné operace v mezinárodních vodách, či azylová centra v zemích mimo EU – nemusí automaticky znamenat přesun kompetencí na Komisi ani novou evropskou legislativu. Stačila by větší solidarita a spolupráce národních vlád, které jsou ochotny problém řešit. Člověk nemusí být eurofederalista, aby viděl, že v kontextu společného Schengenského prostoru je nesmyslné a neefektivní, aby Itálie či Řecko snášely většinu nákladů spojených s ochranou hranic a přílivem uprchlíků, když výhody cestování bez pasu využíváme všichni stejně.

Dalším sporným aspektem textu je zjednodušující chápání migrace jako čehosi a priori negativního. Z toho vyplývá mechanická logika, že čím méně migrantů přes hranice pustíme, tím lépe. Logika, která nerozlišuje mezi uprchlíky, vůči nimž máme morální i právní závazky, a mezi ekonomickými migranty, které můžeme a nemusíme přijmout. Nerozlišuje mezi nelegální a neregulovanou migrací, která může být bezpečnostním a politickým rizikem, a mezi legální a koordinovanou migrací, která je naopak pro stárnoucí evropské společnosti přínosem, zvláště když mnozí z migrantů jsou mladí lidé připravení v Evropě pracovat a vybudovat si nový život.

Pomáháme uprchlíkům. Už tuto sobotu loď Phoenix opět vypluje na moře. Jejím cílem je záchrana…
Autor: MOAS / Darrin Zammit Lupi

Migrace je komplexní fenomén a vyžaduje, aby EU využívala různorodé nástroje. V tuto chvíli je prioritou záchrana životů – musíme rozšířit záchranné námořní operace, abychom zabránili dalším tragédiím.

Musíme umožnit lidem, aby mohli požádat o azyl bezpečnou cestou, ideálně přímo na jižních středomořských březích – neboť tisícovky migrantů jsou v cestě za evropským snem nuceny upřednostnit děravé bárky převaděčů před bezpečnými a legálními cestami. To je zároveň nejlepší způsob, jak ochránit integritu hranice Schengenského systému.

Chceme být populisty?

Dalším z navrhovaných řešení jsou kvóty pro přerozdělení migrantů mezi členské státy, jak navrhovala i německá kancléřka Angela Merkelová, či dokonce jejich přesídlení. Jde o výsostně politickou otázku, která skutečně „evropeizuje“ rozhodování států o tom, komu udělit azyl. Ani zde se však nejedná o plný přenos pravomocí, neboť národním vládám zůstane kontrola nad osudem ekonomických migrantů, kteří budou chtít přijít přímo do daného státu, či vstoupí na jeho území.

V každém případě se ovšem autoři zásadně mýlí v politické analýze. Jejich katastrofický scénář rozpadu EU pod tlakem populistů nedává smysl. Které xenofobní a protiimigrantské strany mají na mysli? V Německu a Švédsku, které v posledním roce přijaly nejvíce migrantů, jsou krajně pravicové strany a proti-imigrační populisté momentálně na ústupu, nebo stagnují. Hnutí Pegida je v rozkladu a také Alternativa pro Německo ztrácí po rezignaci svého lídra lesk. Švédští demokraté zůstávají v politické izolaci a hnutí Beppeho Grilla v Itálii ztratilo v poslední době značnou část své popularity i poslanců.

A především, pokud by Evropská unie skutečně směřovala k solidárnějšímu rozdělení břemena migrace, politický důsledek by mohl být přesně opačný, než předpovídají autoři. Ve státech Schengenu s výraznými počty imigrantů – Itálie, Řecko, Malta, Belgie, Francie, Německo, Španělsko, Švédsko, Holandsko – by tento krok mohl naopak posílit proevropské středové strany. Voličům by totiž mohl ukázat, že „Brusel“ se stává součástí řešení situace a nenechává migrační „břemeno“ pouze na nich.

Zachránění uprchlíci v sicilském přístavu - ilustrační foto
Zachránění uprchlíci v sicilském přístavu – ilustrační foto • Autor: AP

Ne náhodou jsou to právě lídři jako Merkelová či bavorský premiér a šéf pravicové CSU Horst Seehofer, kteří volají po společném evropském řešení. A kancléřku lze velmi obtížně nařknout z politické naivity a z toho, že by chtěla směřovat k rozbití EU.

Česko není extrém

Pokud někdo předpovídá prudký nárůst xenofobie a anti-evropského populismu, vlastně hovoří především o zemích střední Evropy, případně o Pobaltí a Finsku (Velká Británie není součástí Schengenu). Zde leží skutečně jisté riziko. Autoři správně poukazují na to, že v Česku, kde je poměrně obtížné potkat muslimského imigranta, jsou obavy z uprchlíků nebo terorismu neúměrně vysoké.

Jenže Česká republika není „extrémní příklad“ - jak tvrdí. Naopak, antipatie vůči cizincům je často nejvyšší tam, kde s nimi místní komunity prakticky nepřicházejí do styku, což je vidět na nastupujících generacích v západoevropských zemích, pro které je soužití s imigranty a jejich potomky menším problémem než pro jejich rodiče. Xenofobie je do velké míry strachem z neznámého.

Úlohou politických a společenských elit – pokud chtějí být věrny liberální části evropských hodnot a dějin – je potlačovat předsudky a xenofobní diskurs; ne ho akceptovat, nadbíhat mu, nebo jeho hrozbu využívat ve jménu pragmatismu a kalkulu. Měly by hledat řešení příčin obav u skupin, které tato rétorika oslovuje, ne je přijímat a přizpůsobovat se. Konec konců, občané postkomunistických států by na podobné projevy měli být obzvlášť citliví, když to mnohdy zažívají na vlastní kůži.

Bodies of some of the 10 would-be immigrants who died when their make-shift boat capsized within…
Bodies of some of the 10 would-be immigrants who died when their make-shift boat capsized within sight of Risco Verde beach near Arinaga on the island of Gran Canaria in Spain's Canary Islands • Autor: Respekt

I kdyby přesídlení několika stovek Syřanů do České republiky vyneslo do vlády nového Tomia Okamuru nebo Jána Slotu, nejspíše to nebude nic příjemného, ale Evropská unie to přežije; podobně jako přežila Haiderovu vládu v Rakousku. Na klíčovou otázku, zda pachuť z jejich hypotetického úspěchu převáží nad stovkami či tisíci lidských životů, které nebudou obětovány Středozemnímu moři, si nicméně musí odpovědět každý sám podle svého morálního a politického přesvědčení.

Jakou Evropu chceme?

Největší problém teze o tom, že solidárnější a velkorysejší migrační politika roztočí kolotoč nacionalismu a rozloží evropský projekt, však nakonec nespočítá v slabé analýze, nýbrž v pokrytectví a amorálnosti, jež se za ní skrývá. Kolegové z Evropských hodnot neodmítají „europeizaci“ řešení proto, že by tato řešení nefungovala a nepřinášela snížení utrpení. Naopak, v článku explicitně varují před rizikem, že by Unie díky nim mohla konečně vybudovat efektivní migrační politiku. To by v budoucnu přilákalo ještě více migrantů z Afriky a širšího Blízkého východu a posílilo euroskeptická a nacionalistická neliberální hnutí.

Zkrátka, zachováme status quo, necháme utopit pár tisícovek lidí, jen abychom odradili budoucí migranty. Podobný způsob uvažování stál i v pozadí rozhodnutí evropských vlád, které odmítly podpořit italskou námořní operaci Mare Nostrum – v zachraňování topících byla až příliš úspěšná a mohla podporovat chuť ostatních vydat se na nebezpečnou pouť.

Pokud odhlédneme od toho, že tato předpokládaná kauzalita nefunguje, neboť narůst počtu obětí a zvýšení rizik nesnížily pokusy o nelegální překročení hranic, jde o nechutný způsob, jak regulovat migraci, který nemá nic společného s evropskými humanistickými a liberálními hodnotami. Pokud si Česká republika a ostatní členské státy zvolí tuto cestu, bude to skutečný konec evropského projektu v jeho liberální podobě.

Autoři pracují v Centru evropské bezpečnosti, které je součástí Ústavu mezinárodních vztahů

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte